Music archiv - Class Rock

Can

CanNa začátek musíme říci, že co se týče tvorby skupiny CAN, je tato těžko zařaditelná a i u znalců hudby špatně odhadnutelná, neboť se povícero spoléhají na předsudky jiných "odborníků". Hudba CAN se nedá poslouchat bez naprostého soustředění a vyžaduje si více poslechů. Jen část hudebních fanoušků se s určitým omezením dokáže vžít do podivuhodného světa CAN a pochopit jejich hudební koncepci.

Skupina CAN, která se nejdříve objevila pod jménem INNER SPACE, byla založena v roce 1968 v Kölnu a platila podle londýnského časopisu Melody Maker za "nejtalentovanější experimentální rockovou skupinu v Evropě, která byla před každým britským ansáblem na míle v předstihu". Bylo to částečně dáno koncepcí souboru a zejména vysokou profesionalitou muzikantů, kteří měli vynikající hudební vzdělání.
Skupinu tvořili jazzoví hudebníci a žáci Stockhausenovy školy, kteří se rozhodli objevovat nové, dosud neprobádané cesty. Jejich jemný, niterný sound, minimalistické improvizace, spontánní uklidňující zpěv, rytmické komplexy spojené s ethno-elementy a pracovní morálka členů, kteří v pravém slova smyslu neměli leadera, z nich učinily jeden z nejlepších světových bandů, Cankterý zanechal v historii moderní hudby nesmazatelné stopy.
Irmin Schmidt a americký flétnista a avantgardní komponista David Johnson na jedné straně, Michael Karoli, Holger Czukay a Jaki Liebezeit na druhé, se rozhodli udělat "něco nového".
Irmin Schmidt:
"Začali jsme bez jakéhokoliv plánu. Naším hlavním cílem bylo vyvinout hudební koncepci, se kterou bychom mohli společně provozovat hudbu jako kolektiv bez leadera."
Jaki Liebezeit:
"Mezi členy byla naprostá rovnost. Zrovna tak mezi nástroji a hlasy."


Historie


CanPrvní společné koncertní vystoupení se uskutečnilo 19.6.1968 na improvizovaném happeningu na zámku Nörvenich u Kölnu, v jehož jídelně si hudebníci zřídili malé studio, aby se nejdříve specializovali na tvorbu filmové hudby. Tento způsob produkce jim dal jistou uměleckou svobodu. Koncert byl jednou spektakulární koláží z anarchistického hluku, rockové hudby a nahrávek z pásků. Toto vystoupení je dobře zdokumentováno na kazetě PREHISTORIC FUTURE (vyšla v roce 1985).
Holger Czukay o Davidu Johnsonovi:
"David byl jedním z asistentů Karl Heinze Stockhausena. S Irminem jsme u něho také studovali. Já v letech 1963-1966. David byl ten, kdo nám umožnil vyprodukovat naši první desku MONSTER MOVIE v profesionálním studiu. V našem Inner Space studiu a s našimi omezenými technickými možnostmi by to nešlo."

Varhaník Irmin Schmidt (narozen 29.5.1937 v Berlíně) je podle kritika Richarda Williamse "jedním z nejsilnějších rockových hudebníků na této planetě".
V letech 1957-1964 studoval na hudební konzervatoři v Dortmundu, na vysoké škole Folkwang v Essenu, na Mozarteu v Salzburgu a na vysoké škole v Kölnu. Dirigoval u Heinze Dressela a Istvana Kertesze, bral kurzy klavíru u Fritze Bükera a v mistrovské třídě Detlefa Krause.
Studoval kompozici u G.Ligetiho a Karl Heinze Stockhausena a absolvoval kurz na lesní roh na konzervatoři v Dortmundu. Za svoji enormní angažovanost obdržel dvě ceny za dirigování - Folkwang Leistungs-Preis 1963 a First Price Mozarteum Salzburg 1964.
Se svým DORTMUNDER ENSEMBLE FÜR NEUE MUSIK (založen v roce 1962) hrál na koncertech na klavír. Některé kompozice z této doby pocházejí od něho: "Hexapussy" (1967), "Ilgom" (1968).
Irmin, jako špičkový muzikant, byl požádán o spolupráci na dvojalbu Franka Zappy FREAK OUT. Pomáhal také s nahráváním desky ARE YOU EXPERIENCED Jimiho Hendrixe.
V jednom interview říká:
"Klasickou hudbu rád poslouchám, ale hrál jsem tehdy "neue musik". S tou jsem se dostal na hranice, které jsem nemohl překročit. Musel jsem hledat nové cesty, a ty jsem nalezl u CAN."

MKKytarista Michael Karoli (*29.4.1948 Straubing, +17.11.2001) se již jako dítě učil hrát na housle, banjo a ve 14 letech na kytaru (zde se dá vystopovat jeho pozdější nadšení pro cello a violu). Hrál v různých školních skupinách a po maturitě začal studovat práva. Ještě ve škole v St.Gallen ve Švýcarsku hrál v tančírně a poznal Tonyho Ashtona s REMO FOUR. Se svým bývalým učitelem Holgerem Czukayem odjel na statek, kde společně s REMO FOUR udělali session. Tony Ashton a Holger se poté rozhodli založit skupinu, která by prezentovala moderní hudební elementy smíchané s beatovými rytmy.

Baskytarista Holger Czukay (narozen 24.3.1938 v Danzigu) se před CAN živil jako učitel hudby a zároveň se učil v elektronickém studiu WDR u Stockhausena, Pousseura a Koeniga. Studoval též kytaru na konzervatoři v Duisburgu.
Komentář Holgera Czukaye k tématu Stockhausen:
"Nikdy jsem nespojoval Stockhausena s rockem. Když jsme založili CAN, první bylo, abychom zapomněli vše, co jsme se u něho naučili. Již v roce 1968 začal David Johnson v Paříži nahrávat pouliční bitky a tyto nahrávky jsme zakomponovali do našeho prvního live vystoupení. Předtím jsme nikdy společně před veřejností nekoncertovali a najednou jsme byli pozváni na zámek Nörvenich abychom vystoupili před různými umělci. Byli jsme ještě na míle vzdáleni tomu být plnohodnotnou skupinou - ale od začátku jsme do hudby vtahovali všechny možné podněty."
K zámku Nörvenich se Holger Czukay vyjádřil:
"Naproti mně bydlel sběratel umění pan Vohwinkel. Vyložený gentleman. Západně od Kölnu si pronajal tento vodní zámek a umožnil nám si v něm zřídit studio. Rok jsme mu nemuseli platit ani fenik."


Bubeník Jaki Liebezeit (narozen 26.5.1938 v Ostravě).
"Neznáš nějakého bubeníka pro naši skupinu?", tak nějak se tenkrát zeptal Irmin svého známého Jakiho Liebezeita a on odpověděl, že jednoho zná. Na zkoušce se potom Jaki objevil sám. Původně začínal na trumpetu, hrál s hasičským sborem. Odstěhoval se do Španělska, kde se učil u jazzového trumpetisty Cheta Bakera ibersko/latinskoamerické rytmy. Nakonec skončil u německého souboru MANFRED SCHOOF QUINTETT, kde společně se Schoofem, Alexem Schlippenbachem, Buchim Niebergallem a Gerdem Dudekem hráli elitní free jazz. Po mnoha letech působení na jazzové scéně se v roce 1968 připojil ke kolektivu, ze kterého vykrystalizovali CAN.
Michael Karoli:
"Jaki na mě udělal obrovský dojem, když jsme dělali "Halleluvah". Hned mi bylo jasné, že to je božský hudebník."

Barevný Američan Malcolm Mooney se na podzim 1968 představil jako zpěvák a stal se šestým členem CAN. Své texty vymýšlel z části spontánně na pódiu a měl ten dar, že dokázal používat svůj hlas jako rytmický nástroj.
Irmin Schmidt:
"Jaki a Malcolm byli v momentě jedno tělo jedna duše. Najednou z nás byla rocková skupina!"
Jaki Liebezeit:
"Malcolm vnesl díky svému hlasu do kapely nový, silný rytmus. Souhra vokálu a bicích byla jedinečná. Něco podobného jsem nikdy nezažil."
Titul "Father Cannot Yell" pochází z jeho první session. Malcolm byl původně sochař a malíř. Měl všestranný talent a byl tipem, který se na párty objeví o dvě hodiny později a do deseti minut má všechny hosty na své straně. Byl vtipný a nápaditý. Dnes bydlí v New Yorku.
Michael Karoli:
"K Malcolmovi jsem měl velice osobní, téměř láskyplný vztah. On byl zamilovaný do mé sestry, ale to s tím nemělo nic společného. Byl obrovská osobnost! Ze skupiny, která již byla organismem, udělal dospělý organismus. Jeho texty byly spontánní. Někdy zpíval, co ho právě napadlo. Například "Thief" je textem jeho kamaráda Zima a u "Yoo Doo Right" dostal dopis od své přítelkyně z Ameriky a jednoduše jej přečetl."
Mooneyho éra je zdokumentována na desce CAN DELAY 1968 (vyšla v roce 1981 na značce Spoon).


První album CAN nechtěl tenkrát nikdo vydat. CAN byli příliš avantgardní a byly pochybnosti o jeho prodejnosti. Krátce před lednem 1969, než hudebníci začali nahrávat své kompozice ve vlastním studiu, opustil David Johnson, který byl doposud také zvukovým inženýrem, skupinu. Není tudíž na žádné nahrávce ke slyšení. Hudba se mu zdála příliš rocková.
K tomu se vyjádřil Holger Czukay:
"Nahrávali jsme tenkrát zcela bez mixážního pultu. Neměli jsme zvukového inženýra, to si neumíte představit! Navíc jsme měli nedostatečné hudební vybavení. Přesto patří DELAY k mým favoritům. "Little Star Of Bethlehem" je zajisté jeden z našich nejsilnějších kusů. Když jsme album počátkem roku 1969 nabídli gramofirmě, byli jsme s ním vyhozeni. Když jsem desku po letech oprášil, řekl mi Conny Plank, že když toto album nebude mít obrovský úspěch, tak někdo dělá něco špatně."

Japonský vokalista Damo Suzuki (narozený 16.1.1950), který v květnu 1970 nastoupil na místo Malcoma Mooneyho, cestoval čtyři roky po mnoha zemích světa a hrál na kytaru, saxofon a klarinet. Czukay a Liebezeit ho objevili v Mnichově na Leopoldstrasse, kde si vydělával jako pouliční hudebník na cestu domů. Měl za sebou také různá vystoupení v komparsu muzikálu Hair. Ten samý večer vystoupil s CAN v mnichovském podniku Blow Up.
Holger Czukay:
"Pamatuji si, že jsme v Mnichově měli první vystoupení zcela bez zpěvu. Když jsme uviděli Dama na ulici řekl jsem Jakimu: "podívej se, jaké dělá divné pohyby, to bude určitě náš nový zpěvák. Zeptám se ho, jestli chce večer s námi vystoupit v Blow Up." To byla tenkrát veliká live diskotéka ve Franz-Josef-Strasse. Vešlo se tam 1500 lidí. Mnichované při našem vystoupení houfně prchali. Damo nejdříve zpíval mírně a najednou z reproduktorů vypustil hordu samurajů, kteří by usekali všem lidem hlavy. Návštěvníci utíkali ke dveřím, nastala bitka a v sále zůstalo jenom asi 30 Američanů. Abi Ofarim, náš tehdejší přechodný manažer a David Niven, kterých se později na koncert ptali, nevěděli, zda se vůbec jednalo o hudbu. Bylo to příjemně bláznivé, ale ztrátové pro Blow Up. Damo byl melodik a chtěl vlastně dělat úspěšné songy. K tomu měl také předpoklady. Malcom Mooney byl stroj na rytmus, což se některým Angličanům nelíbilo. Jaki řekl, že je jen jeden zpěvák, který zpívá lépe než on, a to James Brown.
My jsme uvítali, jak se Damo uměl humorně pohybovat v naší rytmické struktuře. To stačilo, nepotřeboval žádné mimořádné melodie, podobně jako Ludwig van Beethoven. Damo reagoval senzibilně na své hudební okolí a také mohl nabídnout širokou škálu tichých tónů."

CAN své hudební vize realizovali ve vlastním studiu Inner Space, vybudovaném ve starém kině ve Weilerswirstu, 20 kilometrů od Kölnu. Takto byli nezávislí a své produkty na páskách mohli nabízet gramofirmám. Na otázku, jak vznikaly songy v Inner Space, řekl Irmin Schmidt v jednom interview s Wolfem Kampannem:
"Všechny vznikly z posedlosti. Vlastně jsme k sobě nepasovali. Nebyli jsme přátelé, kteří založí skupinu, protože dělají všichni stejnou hudbu. Je to vlastně div, že z nás vznikli CAN. I přes občasné napětí jsme se snášeli a drželi pohromadě. Jaki jednou řekl, že hudbu by měli dělat stroje nebo bozi."

Album MONSTER MOVIE se tenkrát prodávalo za 60 DM za kus (v září 2004 se dala na burze koupit dobře udržovaná alba za 2.500 Euro). Skupina, která byla se svými prvními páskami vyhozena ze všech gramofonových firem, si nechala svůj debut vylisovat na vlastní náklady v počtu 500 kusů!
Koncem roku 1969 uveřejnila firma United Artists album ještě jednou. Základní koncept z MONSTER MOVIE byl použit i u následujících desek: tzn. přímo a live ve studiu nahrané songy, které nebyly komponované a vznikaly spontánně při improvizacích. Všichni hudebníci měli absolutní volnost.
Michael Karoli:
"Když se motor nastartoval a dobře běžel, nebyl již k zastavení. Byly koncerty, kdy majitel sálu přišel na pódium a pokoušel se nás zastavit, avšak nebylo to možné. Pak vytáhnul zástrčku, ale my jsme nepřestali, protože jsme nechtěli."

MONSTER MOVIE s téměř magickým monotónním rytmem má vrchol na druhé straně LP ve skladbě "Yoo Doo Right". Album mělo v sobě cosi z krautrocku.
Holger Czukay:
"Song "Yoo Doo Right" vzniknul z 12-ti minutové improvizace. Seděli jsme 12 hodin a hráli pořád to samé. Měli jsme tři verze, které byly sestříhány ve verzi konečnou. Album vyvolalo chuť k natáčení druhé desky. Bylo několik skladeb, které jsme dělali již dříve, jako třeba "Father Cannot Yell", naše první oficiální nahrávka na desce. Myslím, že jsme ji nahráli třikrát nebo čtyřikrát a byli jsme hrdí na to, že jsme to vůbec dokázali. Pouze pět mikrofonů a žádný mixážní pult."


V každém případě byli CAN mistry improvizace. Svou hudbu hráli s absolutní jistotou. V hudbě bylo velice málo sólových vkladů, neboť hudebníci chtěli, aby byla skupina viděna jako "celek".
Michael Karoli:
"Magická stránka CAN? Vše bylo spojeno s naším improvizačním konceptem. Je to způsob funkce mozku, ale i technika. Nikdy jsem nechtěl hrát sólo, výjimkou byla skladba "Mother Sky".
Holger Czukay:
"Nikdo z nás nebyl posedlý hrát sóla. Jaki ani za peníze. S Michaelem to bylo stejné."

Zvuk desek do roku 1974 nebyl nejlepší, avšak nesmíme zapomínat, že vše bylo nahráváno live na 2-stopém magnetofonu Revox. Za střih byl zodpovědný Holger Czukay. Teprve od roku 1976 měla skupina 16-stopý nahrávací přístroj.
Jaki Liebezeit:
"Se 16-stopým magnetofonem se vše trochu roztrousilo a každý pracoval již jen pro sebe. Poslal všechny domů a řekl: "teď si nahraji svoji stopu". Již se nepracovalo v teamu. Myslím, že naše první desky byly lepší, než ty pozdější."

Živě hráli CAN v roce 1969 po 3 měsíce v městském divadle v Zürichu ve vystoupení Maxe-Petera Ammanse "Prometheus". V prosinci 1969 se skupina rozloučila s psychicky nemocným Malcolmem Mooneyem, který dnes pracuje v newyorském Harlemu jako kurátor umění. Byla to pro skupinu těžká ztráta, která od prosince 1969 do poloviny roku 1970 nahrála jen jeden song.
Poté, co vyzkoušeli tucet zpěváků, angažovali v květnu 1970 mladého japonského zpěváka Kenji "Damo" Suzukiho.
Jak úspěšně se CAN mezitím specializovali na filmovou hudbu se ukázalo na podzim 1970, kdy jim gramofirma United Artists vydala album nazvané SOUNDTRACKS (DEEP END), kde najdeme melodie z filmů "Deadlock" (Roland Kirk), "Cream" (Leonidas Capitanos), "Mädchen mit Gewalt" (Roger Fritz), "Deep End" (Jerzy Skolimovsky) a "Bottom" (Thomas Schamoni). Najdeme zde také jeden song od Suzukiho - "Don´t Turn The Light On, Leave Me Alone". A potom kus, kvůli němuž je tato produkce nejlepší: "Mother Sky"! Stoprocentní CAN sound, bez kompromisů, fanatický a variabilní.
Holger Czukay:
"Vlastně to nemělo být žádné album. Protože jsme nemohli s deskami vydělat moc peněz, sehnal Irmin naštěstí několik zakázek na filmovou muziku. Co se týče produkce, byla mnohem náročnější než u MONSTER MOVIE. Také se zde více stříhalo. Byly to nahrávky, které vznikaly v různých situacích. Např. "Soul Desert" jsme nahrávali s tím, že přijde na album a naopak titulní kus pro film "Mädchen mit Gewalt" jsme složili na objednávku a prodali (tato hudba byla to jediné, co film zachránilo). Režisérovi se vůbec nelíbila! To co od nás dostal, pochopil až po 30 letech. Byla to poslední věc, kterou jsme nahráli s Malcolmem. Jeho jsme museli 24 hodin hlídat, aby nám neskočil z okna. S těžkým srdcem jsme jej poslali zpět do Ameriky. Zřejmě nesnášel alkohol a hašiš."


Čtenáři Musik Expressu určili CAN v roce 1970 jako 4.nejlepší undergroundovou skupinu a v kategorii bluesových kapel (???) dosáhli dokonce 3.místo. MONSTER MOVIE patřilo k 6 nejlepším deskám roku. V zimě CAN pracovali na dvojalbu TAGO MAGO (nazvaném podle hory na Ibize), které "na dvou stranách představuje to, co chceme hrát" (Irmin Schmidt) a 3. a 4. strana obsahuje nahrávky ze session, které zpracoval Holger Czukay a které tak nadchly manželku Irmina Schmidta Hildegard, že donutila skupinu, aby je zveřejnila. TAGO MAGO bylo a je jedním z nejprodávanějších alb CAN.
Album ukazuje CAN z různých pohledů. Každá z desek má jinou koncepci. Strana 1 a 2 obsahuje standardní hudbu skupiny, strana 3 a 4 se nedá definovat, obsahuje experimentální muziku. Bylo použito elektronických bicích a výsledkem je impozantní koláž nezvyklého soundu a zvláštních textů.
Skupina vystoupila v roce 1971 na Herzberger Pop Festivalu. Byla pozvána do televize do vysílání "Berlin am Freitag Nachmitag" a 7.srpna do vyhlášeného Beatclubu.
Poté vyměnili zámek Nörvenich za bývalé kino ve Weilerswirstu, které používali až do roku 1978 jako zkušebnu a studio. Všechna následující alba s výjimkou RITE TIME natočili právě zde. Vedení studia převzal zvukový inženýr René Tinner společně s Holgerem. Studio je dnes zrušeno a slouží pouze jako muzeum.
CAN napsali hudbu k mnoha televizním inscenacím: "Das Millionenspiel", "Ein groser graublauer Vogel", "Tote Taube", "Alice in den Städten" a "Die letzten Tage von Gomorrha".
Skupina se pro rok 1971 podle čtenářů Musik Expressu umístila na 5.místě, u Sounds dokonce na 2.místě, a TAGO MAGO bylo vyhodnoceno jako 2.nejlepší album roku.
4.2.1972 proběhl před téměř 10.000 diváky legendární CAN Free Concert v městské hale v Kölnu. Rocková show s barevnými lasery, akrobaty a plamenomety byla na přání skupiny nafilmována. 50-ti minutový sestřih proběhl 25.9.1975 na 3.programu WDR. Film ukazuje CAN i při zkouškách ve svém vlastním studiu.
Film je k dostání, na nyní již bohužel vyprodaném CAN-BOXU z roku 1999, kde byl na videokazetě. (Nyní byl digitálně upraven a vydán na DVD).
Když se CAN odebrali na turné s 20 koncerty (29.4. - 19.5.1972), napsal o nich Melody Maker:
"Jejich hudba se zcela odlišuje od rocku v Anglii a v Americe. Vyznačuje se precizní instrumentální stránkou a probíhá v takřka free-jazzové formě. Její rytmus je naprosto odlišný od anglo-americké spacemusic".
"Životní trefa CAN" (Bravo) se zdařila s titulní melodií "Spoon" k Durdbridgeově kriminálce "Das Messer", která byla vysílána v prosinci 1971. "Spoon" se dostal na 8.místo německé hitparády a prodalo se ho přes 300.000 exemplářů.

Na podzim 1972 vyšlo album EGE BAMYASI nazvané podle plechovky s tureckou zeleninou, jejíž výrobce se jmenoval "Can".
"Zcela hypnotické album" (Disc).
"Jejich doposud nejzajímavější produkt! Album vibruje a pulzuje. Holger Czukay se drží se svými basy v pozadí, aby s nimi poté mohl dělat náhlé výpady. Michael Karoli na své kytaře vyluzuje zvuky, jaké ještě nebyly ke slyšení. Irmin Schmidt vybavil songy excelentním doprovodem E-klavíru a varhan."
(New Musical Express)

D.SuzukiEGE BAMYASI obsahuje také hitový "Spoon" a titul "Vitamin C", který je hudbou k další kriminálce. Karoli si po dokončení této desky dal přestávku do konce roku 1972, neboť vážně onemocněl.
Michael Karoli:
"Při nahrávání EGE BAMYASI jsme byli v obrovské časové tísni. Ve stejný večer, kdy jsme dokončili poslední sestřih, jsme měli mít první koncert našeho turné. Složil jsem se a celé turné muselo být odřeknuto."
Holger Czukay k úspěchu EGE BAMYASI a "Spoon":
"Hit v Německu, ano. Dostali jsme se do Top Ten. Poté nám zavolali z televize, zda bychom mohli vystoupit na Disco 72 u Ilji Richtera. Nevěřili jsme si příliš a odmítli jsme. Dnes bych to zřejmě přijal, ale i přesto si myslím, že jsme tenkrát udělali dobře. Začali jsme prvně používat mikrofony značky Neumann a najednou bicí dostaly prostorový zvuk. Celkově byla tato deska zvukově kultivovanější. A pracovali jsme ještě v týmu.
Další obrat nastal při nahrávání FUTURE DAYS. Při této produkci si stěžovali ostatní kolegové, že již nehraji pořádně na basu, neboť mám plnou hlavu techniky. Techniku měli převzít naši roadies. Bránil jsem se tomu bezvýsledně. Proto jsem se mohl na tomto albu více projevit. Mělo to však háček - dopad na vyváženost nahrávek. To už jsme nemohli změnit. Později jsem se k mixážnímu pultu vrátil zpět."


Mezitím produkoval Czukay a Liebezeit debutové album folkového zpěváka a multiinstrumentalisty Alexe z Kölnu. Koncem roku se jméno CAN objevilo ve všech relevantních anketách:
"Nejlepší pop-skupina na deskách" (Musik Express), "Skupina roku" (Sounds), "Nejlepší pop-skupina" (Popfoto), "3.nejlepší tuzemská skupina" (Musikmarkt).
EGE BAMYASI bylo v Sounds vyhodnoceno jako 3.nejlepší album roku.

Na jaře 1973 se skupina odebrala na 60-ti denní turné po Anglii, Francii a Německu. Potom následovaly práce na pátém albu FUTURE DAYS. Tak jako všechny předchozí desky se nahrávalo ve vlastním studiu a na vlastní náklady. Díky určité proslulosti CAN si album koupili převážně skalní fanoušci, kteří byli připraveni přijmout nové experimenty. Na FUTURE DAYS již hudebníci zcela opustili krautrock a vydali se vlastním směrem.
Michael Karoli:
"FUTURE DAYS pro mě představovalo naplnění dlouholetého snu. Byl to absolutní vrchol mé práce. Vše, co jsem chtěl v hudbě dokázat, je na tomto albu zaznamenáno."
Holger Czukay:
"Deska je symfoničtější než ostatní. Jak jsme se dozvěděli, dostala se v Argentině dokonce na špičku tamější hitparády. Dlouho jsme ji pilovali. To stálo hodně času a také je to na ní slyšet. První strana obsahuje relativně přehledné songy jako například "Bel Air", druhá je experimentálnější. Toto album vytvořilo měřítko pro dnešek i budoucnost."

Damo Suzuki, který se mezitím oženil, přestal zpívat a skupinu počátkem roku 1974 definitivně opustil. Ztráta to byla pro skupinu obrovská. CAN pracovali dále jako kvartet. Schmidt a Karoli se podělili o zpěv, krátkodobě zaskakovali najmutí zpěváci, mezi jinými Tim Hardin. Nebylo možné sehnat adekvátní náhradu. I přesto skupina vyrazila na zimní turné a mimo jiné vystoupila 7.12.1973 společně s AMON DÜÜL II v Düsseldorfu ve Phillipshalle na Deutschrockfestivalu.
Holger Czukay k odchodu Damo Suzukiho:
"Poznal ženu, která si vzala do hlavy provdat se za nejznámějšího zpěváka Německa. To také udělala, a protože byla členkou Svědků Jehovových, musel se Damo mnohého zříci, včetně zpěvu. Začal normálně pracovat v jedné japonské firmě. Když se po pár letech manželství rozpadlo, pokoušel se navázat tam, kde u CAN přestal, což logicky vedlo ke zcela jiným výsledkům."

CAN byli v Německu čím dále méně ke slyšení. Při vyslovení jejich jména reagovalo domácí publikum pokrčením ramen. Zato v Anglii, Francii či USA se stali kultem. Melody Maker je označil za "největší evropskou skupinu".
Z roku 1974 pochází i vůbec nejdelší koncert skupiny - odehrál se v Berlíně od 20,00 do 03,00 hodin!
Ve čtyřech se odebrali na turné po Francii a Anglii a všude sklízeli frenetické ovace. Jejich koncert v londýnském Lyceu byl nahráván a vysílán BBC v přímém přenosu. Krom toho byli hosty v známém televizním pořadu Old Grey Whistle Test.

Potom se v obchodech objevilo nové dílo skupiny nazvané SOON OVER BABALUMA, na kterém se "CAN vzdálili masivnímu elektronickému robotickému soundu" (Pop) a přiblížili se "pomocí ironie, vtipu a komiky vlastní parodii" (Sounds).
Melody Maker ho pasuje na "velkolepé album nejvýznamnější evropské skupiny". Bylo to poslední album, které CAN nahráli bez 16-stopé techniky. Za zmínku zde stojí kus "Quantum Physics", s perfektními bicími Jakiho Liebezeita a Schmidtovými zvukovými experimenty. Michael Karoli zcela převzal zpěv.
CAN se stali důležitým objektem na mezinárodní hudební scéně a z toho důvodu vydala anglická gramofirma Virgin Records jejich starší songy na albu s názvem LIMITED EDITION (15.000 kusů). LP deska je identická s o 2 roky později vydaným dvojalbem UNLIMITED EDITION, které má na obalu zajímavé informace o historii CAN. Na podporu prodeje se skupina odebrala na turné po Anglii "s brilantními koncerty, na kterých všichni čtyři dokázali, že jsou absolutními mistry svých nástrojů". (New Musical Express). Poté se CAN představili v Belgii a ve Francii.


V roce 1975 vyšlo u Virgin Records album LANDED. Deska sice obdržela super kritiky, avšak s odstupem času působí jako přechod mezi "starými" a "novými" CAN. Byla první deskou nahranou na 16-stopém přístroji.
Holger Czukay:
"Nová technika měla i svá úskalí. Odhalila neúprosně každou zahranou chybu na kterou se nyní ukazuje prstem. Z toho důvodu si každý muzikant chtěl své party nahrávat sám. Vytratila se spontánnost."
Nejznámější song byl "Hunters And Collectors", titulní melodie televizního krimi seriálu "Eurogang". Na tomto albu hrají CAN konvenční rock a ne obvyklý "kolínský space-sound". V kuse "Red Hot Indians", na druhé straně alba, přichází skupina s překvapivou změnou - a to s trochou swingu. Zde se poprvé objevuje hostující hudebník Olaf Kübler z AMON DÜÜL II, který v tomto songu hraje na saxofon. Závěr alba s titulem "Unfinished" je po starém způsobu, a navíc s magickým tripem. Koncem roku 1975 podnikli CAN své již páté turné po Anglii.

Album FLOW MOTION, z roku 1976, mnozí posluchači i dnes považují za vrchol repertoáru CAN. Prolínají se na něm různé zájmy jednotlivých hudebníků, přesto působí jistou komplexností. U mixážního pultu seděl tentokrát Peter Gilmour, který byl zodpovědný za úspěšnost LP. Napsal i text k singlu "I Want More". Tento song přivedl skupinu k vystoupení v britské hudební show Top Of The Pops. CAN a disco? Ukázalo se, že CAN jsou schopni hrát i dobrou taneční hudbu. Ve skladbách "Cascade-Waltz" a reggae "Love Till You Cry, Live Till You Die" postavili vedle sebe klasiku a západoindický rytmus. Avšak v titulním kousku "Flow Motion" se opět vrátili ke svému starému CAN-stylu.
V roce 1976 CAN v Londýně poznali v jedné televizní show dva muzikanty ze skupiny TRAFFIC. Byli to basista Rosko Gee a ghanský hráč na perkuse Reebop Kwaku Baah. Oba navštívili CAN v jejich Inner Space studiu a stali se stálými členy skupiny. Tím se změnila historie CAN.
Michael Karoli:
" ... a Rosco hrál groove bass! Jednou přišel s Reebopem, a to také nebylo plánované. Prostě se jednoduše přidali. U CAN se málokdy rozhodovalo, že odteďka budeme dělat to, a to takto ... ".

Avšak tito zkušení hudebníci se do CAN nenechali zcela integrovat. Chtěli například individuální regulaci tantiém a ty se u CAN dosud rozdělovaly stejnoměrně. Na druhé straně díky jim zintenzívněl rytmus a dostal ethno nádech.
Jaki Liebezeit:
"Reebop je jedním ze světových mistrů na conga. Absolutní superman. Moc rád jsem s ním hrál. Vnesl do CAN rytmus svých černých předků."

V roce 1977 vyšlo silné album SAW DELIGHT. CAN zde působí ještě vyzráleji. Rytmická práce obou nových členů vynesla skupinu o další stupínek k dokonalosti. Skupina se však hudebně obrátila ke komerčnějším postupům a album se tak stalo stravitelné pro širší okruh posluchačů. Holger Czukay je na obalu představen ne jako hudebník, ale jako editor.
Holger brzy po nahrání SAW DELIGHT kapelu opustil. Stalo se to poté, když mu Reebop třikrát po sobě na pódiu vytáhl zástrčku ze zesilovače. Ani jeho hudební představy již nezapadaly do nového kontextu CAN. Dodnes není zcela jasné, zda skupinu opustil dobrovolně nebo ji opustit musel, neboť se CAN pohroužili v mlčení. Holger Czukay své hudební nápady nakonec použil v roce 1979 na svém sólovém albu MOVIES.
Irmin Schmidt:
"Vždycky jsme se trochu hádali a ani tenkrát to nebylo jiné. Ale technika hry pokročila a hraní bylo komplexnější a pracnější. A Holger to nechtěl akceptovat - občas nás nervoval. Možná jsme neměli pravdu, ale nikdo z nás nebyl jednoduchý, ani Holger ...
Přeli jsme se kvůli basovému rytmu a bůhví kvůli čemu ještě. Holger musel procházet hotovým peklem. Nakonec přestal hrát na basu a začal pracovat se samply. To byly samply! Dříve by to možná fungovalo, byl to vlastně typický nápad CAN, ale už jsme byli příliš rozhádaní."

Michael Karoli:
"Při práci na SAW DELIGHT se stalo něco zajímavého. Díky tomu že si Holger uvolnil ruce od basy, mohl na hotovou věc live samplovat. Zde se stal prakticky sólovým zpěvákem."

To, že nebylo ve skupině vše v pořádku, se ukázalo na následující desce OUT OF REACH z roku 1978. Tato věc byla nahrána bez Czukaye. Zbytek skupiny byl dezorientován a bez inspirace. Album se nezdařilo - nemělo magické kouzlo CAN, a dodnes není uvedeno v prodejním katalogu CAN.
Michael Karoli:
"Bylo to prostě špatné album! První skladba je celkem dobrá a najdou se na něm občas i zajímavější místa. Ale to už byl poslední záchvěv, CAN umírali."

Koncem května 1978 měli CAN v Lisabonu před více než 10.000 fanoušky svůj poslední koncert.
Následující LP deska vyšla v prosinci 1978 k 10.výročí kapely pod jednoduchým názvem CAN. Vyňatý singl "Can Can" je špatná parafráze Offenbachova kankánu. I na tuto desku se časem zapomnělo, tak jak na jejího předchůdce OUT OF REACH. Obě jsou smutným dokladem, že skupině došly nápady. Rozchod byl neodvratný.

Poté, co se skupina, definitivně rozpadla, ještě dlouho působil její vliv na hudebníky podobného zaměření. K prvním pohrobkům patřili Johnny Lydon a Jah Wobble, jejichž skupina P.I.L. hrála jako klon CAN.
Bill Laswell pro založení své skupiny MATERIAL podal v novinách inzerát, v němž hledá hudebníky "nakažené virem" CAN. Také Brian Eno sáhl více než jednou do arzenálu CAN. THE FALL převzali jejich dynamiku a sound, stejně jako později SONIC YOUTH. STEREOLAB se se svým albem EMPEROR TOMATO KETCHUP stali přímými pokračovateli CAN v 90.letech.
Celá DJ generace od Westbama po Soulslingera byla tvorbou CAN ovlivněna. Ne nadarmo nahrál Holger Czukay jednu ze svých posledních produkcí s kolínským DJ projektem AIR LIQUIDE.
Všichni členové CAN mají spoustu krásných a zajímavých vzpomínek. Avšak fanouškům musí být jasné: CAN nejsou recyklovatelní! Jejich hudba žila ze spontánnosti a z experimentálního ducha profesionálních a kreativních hudebníků.
Irmin Schmidt nahrává hudbu především pro film, která bývá občas zveřejněna i na CD.
Holger Czukay tvoří umělecké koláže ze zvuků a elektronické fantasie, které nahrává na úspěšných albech jako ON THE WAY PEAK OF NORMAL (EMI 1982) nebo DER OSTEN IST ROT (Virgin 1986).
Jaki Liebezeit založil v roce 1980 skupinu PHANTOMBAND, která oscilovala mezi rockem a jazzem.
Michael Karoli si zařídil ve starém mlýně severně od Nizzy své Outer Space-Studios.
Hudebníci zůstali stále ve spojení a vzájemně si pomáhali při svých sólových produkcích. Jejich strážným andělem je manželka Irmina Schmidta Hildegard, která "dědictví" CAN ošetřuje na značce Spoon Records a vlastní mezinárodní licence.
Michael Karoli:
"Bez podpory Hildegard bychom období kolem roku 1972 finančně nepřežili. Smlouvy byly takové, že jsme téměř nevydělávali ... téměř všechny naše joby v té době šly přes Hildegard."


V roce 1989 se na trhu objevily reedice mistrovských alb CAN z let 1969-1978 na CD. Zájem o skupinu se oživil a ta se opět dala dohromady, dokonce s prvním zpěvákem Malcomem Mooneyem, aby nahrála nové album. Dostalo název RITE TIME a vydala ho firma Phonogram.
V roce 1991 se ve stejném obsazení, s výjimkou Holgera Czukaye, sešli CAN ve studiu, aby nahráli pro film Wima Wenderse "Until The Last End Of The World" titul "Last Night Sleep".
Tak jako dříve, i nyní, skupina hledala nové hudební hranice a v květnu 1997 vydala dvojalbum remixů nazvané SACRILEGE.

To však neměl být konec historie CAN. V roce 1998 se management pod vedením Hildegard Schmidt zaktivizoval a sestavil 2CD CAN-BOX s neuveřejněným live materiálem z let 1971-1977, videem s legendárním kolínským Free Concertem a novou knihou s interviews a novými fotkami. V rámci příprav CAN-BOXU poslouchal Karoli po několik měsíců přes 100 hodin nahrávek z koncertů, aby materiál utřídil a vybral to nejlepší z let 1971-77.
Skupina CAN hluboce ovlivnila vývoj rockové hudby. Hlavně v Anglii. Post-punkové soubory jako JOY DIVISION, ULTRAVOX, NEW ORDER nebo novější THE ORB uváděli CAN jako své vzory. Vypadalo to, že se s deskou SACRILEGE kruh po 30 letech uzavřel.

Ani v roce 1999 ruch kolem CAN neutichl. Holger Czukay při interviews vždy prohlašoval, že skupina nikdy nebyla oficiálně rozpuštěna. Tato legenda žije.
Pod mottem "CAN - The CAN Project Tour" byli Holger Czukay, Irmin Schmidt, Jaki Liebezeit a Michael Karoli po dlouhé době zase na cestách po Německu.
"Reuniony patří k hlavním nemocem rocku 90.let. Málokterá skupina zvládla ke svým hrdinským činům ještě něco přidat. Často se setkáváme s přehnaným komerčním očekáváním. CAN našli cestu, jak se setkat, aniž by se znovu sjednotili."
(Visions 3/99)
Irmin Schmidt se k tomu vyjádřil:
"Měla to být oslava narozenin. Spíše po-oslava, neboť 30.výročí bylo již na podzim. Začalo to nabídkou od Volksbühne Berlin. Pak se ale ukázalo, že to nemohou financovat. Domluvili jsme se, že připojíme ještě 3 koncerty, abychom tento projekt umožnili. Tak vlastně vzniklo toto turné."


Od počátku však bylo jasné, že se CAN již nespojí. Holger Czukay začal již v roce 1997 spolupracovat se zpěvačkou U-She a groove specialistou Docem Walkerem z AIR LIQUIDE. Jaki Liebezeit se blýskal se svým již v roce 1996 založeným CLUB OFF CHAOS. Irmin Schmidt byl společně s Jonem Podmorem alias DJ Kumem poprvé viděn v listopadu 1998, kdy účinkovali ve fantasy opeře "Gormenghast" ve Wuppertalu. Projekt Michaela Karoliho se jmenoval SOFORTKONTAKT! Hudba v něm vznikala pokaždé nově, se souhry mezi hudebníky a publikem a za použití prostorových zvuků.

I když na "The CAN Project Tour" tito čtyři již neimprovizovali, přesto se každým večerem křísil starý duch CAN. Bylo to napínavé a jedinečné - jako dřívější legendární koncerty!
Turné začalo 19.3.1999 v berlínské Columbia-Halle a mělo tak velký úspěch, že v září téhož roku následovalo druhé, avšak bez Holgera Czukaye.
V srpnu 1999, opět bez Holgera, nahráli naposledy ve studiu Irmina Schmidta společně s Jonem Podmorem cover verzi "Der dritte Mann - Themas" (ze stejnojmenného filmu). Skladba vyšla na kompilaci POP 2000 na labelu Herberta Grönemeyera Grönland.

17.11.2001 zemřel po dlouhém boji s rakovinou Michael Karoli. V interview s Wolfem Kampmannem krátce před smrtí prohlásil:
"Jsem hrdý na CAN, jsem hrdý na to, že jsme skupinu s ostatními přivedli k životu. Hudbě CAN jsem se nikdy nestavěl do cesty. Jsem přesvědčený, že tato hudba vznikala spontánně kombinací nás čtyř. Byla to živá bytost, organismus jako je třeba mraveniště. Duší všeho nebyly duše nás čtyř, nýbrž jedna společná duše jménem CAN. To je důležité. Až přijde má poslední hodina, vím, že kromě svých dětí jsem přivedl na svět ještě jednu živou bytost."

V březnu 2003 dostali CAN za své celoživotní dílo Echo, jednu z nejprestižnějších cen, kterou může německá hudební scéna nabídnout. Obdrželi ji na oslavě v Berlíně, kde jim ji předal kytarista RED HOT CHILLI PEPPERS John Frusciante.


Současnost a plány do budoucna


A ani zde není historie CAN u konce. Zbylí členové skupiny jsou stále aktivní a podílejí se na různých zajímavých projektech, ale také na vlastních sólových věcech. Mýtus CAN nemůže být jen tak lehce ukončen. CAN nebyli žádný umělý "produkt", ale způsob živé formy, která v tělech a mozcích hudebníků pulsuje dál.

Holger Czukay po svém prvním sólovém albu CANAXIS z roku 1968 nahrál dalších 15 LP desek. Spolupracoval s výbornými muzikanty a skupinami jako jsou Brian Eno, Jah Wobble, The Edge, THE EURYTHMICS, Conny Plank a AIR LIQUIDE na různých jejich projektech. Jeho nejnovější práce je album THE NEW MILLENIUM, které nahrál společně s U-She.
V dubnu 2003 absolvoval několik koncertů v západní Evropě, Rusku, USA a Německu. V témž roce zveřejnil 2DVD "Vol.1", které obsahuje videomateriál ze soukromého archivu, společně s Live DVD na svém labelu Dignose.com. 90 videí, které můžeme shlédnout na jeho webových stránkách, je konečně v kvalitním rozlišení.

Jaki Liebezeit po rozpuštění CAN v roce 1978, hrál s CAN na každém albu a koncertu. Poté pracoval jako session-bubeník a účinkoval v 80. a 90.letech na 50-ti albech s různými umělci jako Gianna Nannini, THE EURYTHMICS či Brian Eno. Nejpřínosnější v té době bylo jeho spoluúčinkování na sólových albech Michaela Rothera FLAMMENDE HERZEN, STERNATALER a KATZENMUSIK, kde byl vedle Michaela jediným hudebníkem a svým stylem hry na bicí přispěl k jejich úspěšnosti.
Také jeho spolupráce se zbylými členy CAN průběžně pokračovala. V roce 1980 založil PHANTOMBAND a nahrál s ním 3 alba. V roce 1982 zformoval svou bubenickou formaci DRUMS OFF CHAOS, se kterou hraje dodnes. Od roku 1982 často pracoval s Jahem Wobblem například na albech INVADERS OF THE HEART a SOLARIS PROJECT. Jeho chuť k experimentům vedla k tomu, že v roce 1996 založil skupinu CLUB OFF CHAOS, která se specializovala na elektronickou improvizovanou hudbu, zveřejnila 3 alba a podnikla mnoho turné. Dnes pravidelně vystupuje s Burntem Friedmanem, se kterým nahrál v roce 2002 album SECRET RHYTHMS. Nyní společně pracují na novém albu.

Irmin Schmidt v roce 1998 exceloval ve fantasy opeře "Gormenghast", která bazíruje na stejnojmenné trilogii Mervyna Peakeho s libretem Duncana Fallowella. O premiéře napsal kritik Rodney Milnes v Times:
"Jestliže by Richard Strauss psal rockovou hudbu, zněla by jistě takto. Gloriózně a nestydatě opulentně."
Schmidt doposud vydal 3 sólová alba: TOY PLANET, MUSK AT DUSK a IMPOSSIBLE HOLIDAYS. Dojem zanechalo téměř 100 zakázkových prací pro film a divadlo. Ukázky jsou k poslechu na 3CD boxu ANTHOLOGY a na LP SOUNDTRACKS.
V roce 2001 vyšlo jeho dílo MASTERS OF CONFUSION, první album dua IRMIN SCHMIDT & KUMO (KUMO = Jon Podmore). Duo bylo ve stejném roce na turné a hrálo na Sonar-Festival, Londoner Jazz-Festival a na Jazz-Festival v Montreux.
Na podzim 2003 se opět odebrali na turné a budou nahrávat další album.

Michael Karoli začal již v roce 1978 budovat své Outer Space-Studios, které vybavil nejmodernější nahrávací technikou (Microsonic). Dále spolupracoval na mnoha sólových i skupinových projektech. V roce 1981 byl například producentem experimentální německé skupiny BIT/S.
V letech 1981-1984 komponoval a produkoval společně s Polly Eltes album DELUGE. Vystoupil společně s Liebezeitem a Czukayem v Rockpalastu a často s nimi a Jahem Wobblem koncertoval. Studoval též africké rytmy a tanec u Seni Camara a dělal nahrávky s Le General Dady Mimbem. Společně s Czukayem produkoval album CHARLATAN belgického zpěváka Arna(ex TC-MATIC), kromě toho hrál na kytaru na albu FLUX & MUTABILITY (Virgin 1989) Holgera Czukaye a Davida Sylviana.
V roce 1997 vystoupil Karoli v Japonsku s Damo Suzukim, Mani Neumeierem a Matthiasem Keulem. V červnu 2001 hrál se skupinami SUICIDE, JAMES CHANCE, HVRATSKY a LARRY 7 v newyorském klubu The Cooler. Tato show, kde vystoupil i Malcolm Mooney s SHE BRINGS THE RAIN, měla být jeho posledním veřejným vystoupením. 7.11.2001 podlehl své těžké nemoci.
Holger Czukay:
"Pokud vím, jeho poslední koncert se konal v Dortmundu. Několik dní před jeho úmrtím jsem s ním telefonoval a on mi řekl, že ještě nikdy nehrál tak dobře live, jako na tomto koncertě."
V anglickém tisku psal Julian Cope:
"Byl kytarovým kouzelníkem a opravdovou star. 15 minut z "Mother Sky", to je razantní turecká "L.A.Woman" s takovými Karoliho riffy, že z nich kradu ještě po 30 letech!"

Damo Suzuki a jeho hudební kolektiv DAMO SUZUKI´S NETWORK jsou od jisté doby na nikdy nekončící koncertní šňůře. Zpěvákovým cílem je setkávat se po celém světě s milovníky free music.
V červnu 2003 mu US úřady zakázaly vstup na americkou půdu. Důvodem byly jeho "skandalizující produkce".

Malcolm Mooney, sochař a malíř, představil na podzim 2003 své dílo na výstavě ve Welancora Gallery v Brooklynu. Jinak se stále zabývá hudbou. Nyní se připravuje smlouva na desku HYSTERIA SUITE (s kalifornskou skupinou TENTH PLANET). V roce 2001 nahrál společně s ANDY VOTEL SALTED TANGERINES několik nových věcí. Dnes píše knihu o CAN, jejíž první díl má být zveřejněn koncem roku 2004.

Rosko Gee podnikal v 70. a 80.letech velká turné s celou řadou fusion hudebníků (např. Al DiMeola, Trilok Gurtu). V roce 1981 hrál na velkém americkém turné s nově zreformovanou skupinou TRAFFIC. Kromě toho Gee, který bydlí v Kölnu, natočil několik alb různým muzikantům (jedním z nich je Josef Ferger). Duo GEE/REEBOP vydalo 2CD jménem THE HOODED ONES.
Od roku 1995 hraje na basu v domácí skupině a vystupuje v show Haralda Schmidta a Davida Lettermana.

Reebop Kwaku Baah (vlastním jménem Remi Kabaka) působil, mimo domovskou skupinu TRAFFIC, též s Ericem Claptonem, ROLLING STONES, BEATLES, Jimim Hendrixem, Jimem Capaldim a FREE. Poté co ve Švédsku v roce 1982 náhle zemřel na krvácení do mozku, dovolila jeho žena opětné zveřejnění titulu "Masimbabele" z jeho sólového alba TRANCE (Island 1977). Ve stejném roce se tento titul stal světovým hitem.

A nakonec člověk, který nebyl v této story ještě jmenován: Uli Gerlach.
Jeho první práce pro CAN byla v létě 1970, kdy do jejich studia dopravil 1500 vojenských matrací a instaloval je, aby odhlučnil stěny a strop. Později se stal tour-managerem a "mužem pro všechno", jenž se stará o opravu nástrojů až po hlídání dětí. V roce 1999 založil CAN Concert Services ke koordinaci sólových projektů členů skupiny.

V říjnu 2004 byly znovu zveřejněny první čtyři klasické desky CAN od Spoon Records ve spolupráci s Warner Music. Jsou v Hybrid-SACD formátu pro CD přehrávače a kompatibilní DVD přehrávače.
V letech 2005-2006 budou nově zremastrována i ostatní alba a uvedena na trh. Práce řídí Holger Czukay. Tato vydání následují velice úspěšné DVD CAN, vydané k 35.výročí skupiny.


Prameny:
Různé hudební magazíny ze 70.let, interviews Wolfa Kampmanna s CAN, kniha CAN od Bussy/Hall.

Poděkování patří skupině CAN, hlavně Holgerovi Czukayovi, za pomoc a opravy při tvorbě této story. Bertramovi Tomekovi za pomoc při sestavování diskografií a sbírku obalů a Martinovi Kleemanovi od CMM za nekomplikovanou a rychlou spolupráci ve věcech promotion.

Klaus Unland

/překlad 2007 - Ilona, jazyková úprava V.Svoboda/


Orientační diskografie


1969 - Monster Movie
1970 - Soundtracks
1971 - Tago Mago
1972 - Ege Bamyasi
1973 - Future Days
19753/5 - The Peel Sessions
1974 - Limited Edition
1974 - Soon Over Babaluma
1975 - Landed
1976 - Unlimited Edition
1976 - Flow Motion
1977 - Saw Delight
1978 - Out of Reach
1979 - Can
1981 - Delay 1968
1982 - Onlyou
1984 - Prehistoric Future - The very first Sessions 1968
1989 - Rite Time
1997 - Sacrilege
1999 - Can Box / Music: Live 1971-1977

Soundtracky:
1969 - Prometheus, von Heiner Müller, Uraufführung Zürich (Theater)
1968 - Agilok und Blubbo
1969 - Kamasutra
1969 - Das Kuckucksei im Gangsternest
1969 - Mädchen mit Gewalt
1970 - Millionenspiel
1970 - Deadlock
1970 - Deep End
1970 - Ein großer graublauer Vogel
1970 - Cream: Schwabing Report
1971 - Das Messer (3 Folgen)
1972 - Dead Pigeon on Beethoven Street
1973 - Die letzten Tage von Gomorrha
1973 - Alice in den Städten
1975 - Eurogang
1979 - Als Diesel geboren
1991 - Until the End of the World

Singly:
1969 - Thief
1970 - Soul Desset / She brings the rain
1971 - Spoon / Shikako Maru Ten
1971 - Turtles have short legs / Halleluwah
1973 - Moonshake / Future days
1974 - Dizzy dizzy / Splash
1975 - Hunters and collectors / Vernal equinox
1976 - I want more / ...and more
1975 - Silent night / Cascade waltz

Kompilace:
1969 - Thief
1975 - The Classic German Rock Scene
1978 - Cannibalism 1
1981 - Incandescence
1992 - Cannibalism 2
1994 - Anthology

About Us | Contact Us | ©2007 Mládek Zdenek