Music archiv - Class Rock

Eiliff

Rainer Bruninghaus (*1949 v Bad Pyrmont) - klávesy
Detlev Landmann (*24.7.1946 v Essenu) - bicí
Herbert J.Kalveram (*26.2.1944 v Oberhausenu) - saxofon 
Bill Brown - basa   / Angličan
Hauschang Parvis Nejadepour - kytara a sitár
/ v Berlíně a Dusseldorfu vyrostlý Peršan


EiliffEILIFF připomínají svým jazzrockem, který okořenili špetkou artrocku, SOFT MACHINE, aniž by je však napodobovali. Jméno vymyslel Herbert Kalveram a nemá údajně žádný význam. Založeni byli v pozdních 60-tých letech.
Všichni byli prvotřídními mistry svých nástrojů, což se nestává příliš často. Tři prvně jmenovaní měli úplné hudební vzdělání a posbírali četné zkušenosti s různými jazzovými skupinami.

Herbert Kalveram: "Stáli jsme na vrcholu pyramidy. Hráli jsme elitní hudbu - jazz a free jazz. Uspokojovala hlavně nás a ještě hrstku jiných lidí. Chodili za mnou a říkali - člověče, ty jsi dobrý! - ale už jsme měli dost toho bláznivého kolotoče: elitní hudba pro elitní posluchače! Sestěhovali jsme se do jednoho domu v Kolíně na Rather Mauspfad 75 a mezi spořádanými občany jsme byli považováni za "dlouhovlasou komunistickou pakáž", která neustále provádí orgie". 
Žádný div, bylo to v době, kdy byl hašiš tabu, společenské obleky a návštěvy kostelů téměř povinností a Richard M.Nixon pronásledoval v Americe hippies. I přesto všechno získal kolektiv hudebníků EILIFF, jak se sami pojmenovali, nahrávací smlouvu s Philipsem.

V roce 1971 nahráli své první - bezejmenné - album (Philips 6305103). Často se jim vytýkalo, že napodobují SOFT MACHINE, což vůbec nemohla být pravda, neboť do té doby členové EILIFF žádnou desku od SOFT MACHINE neslyšeli. Rozhodující lidé od Philipsu donutili skupinu, aby natočila dvě jednodušší skladby na singly (Philips 6003225). Vyšly ve stejném roce a obsahovaly skladby "Ride On Big Brother" a "Day Of Sun". Neměly však úspěch.

V nezměněném obsazení začali na jaře 1972 s nahráváním druhé dlouhohrající desky, která vyšla v témž roce jako "GIRLRLS!" (Philips 6305145).
Norbert Odorinski k tomu podotýká v časopise Sounds: "Už jen při pohledu na obal vás mohou začít pronásledovat ty nejhorší představy. Kdo své dílo zabalí do tak nevkusného hávu, nesmí se divit, že ani obsah nebude brán vážně. Hudba určitě není nudná a v delších improvizačních pasážích, kde se opravdu něco děje, nabírá náročný směr. Avšak nápadně chybí přehled o celku, logická výstavba skladeb, organický vývoj atd. Posluchač je nucený soustředit se na každý moment poslechu, ale protože chybí plán celého díla tápe ...". 

Co se týče nevkusu, je nutno dodat, že celý obal byl dílem firmy Philips/Phonogram a návrh byl skupině včas předložen.
Obě alba byla znovu vydána v roce 1994 na CD (SPM-WWR-CD-0067 a SPM-WWR-CD-0068), bohužel však bylo zapomenuto na singly.
18.října 1972 hráli EILIFF v Kolíně a jejich vystoupení přenášelo rádio Westdeutschen Rundfunk živě v "noční hudbě". Protože právo na vysílání mělo pouze WDR, museli si umělci pro pořízení CD jejich licenci odkoupit. První ze čtyř skladeb ještě nebyla nikdy uveřejněna a proto má CD opravdovou hodnotu, i když nahrávka kvalitou dnešním požadavkům úplně nevyhovuje. Album je pojmenováno po punském hradě na západním pobřeží Sicílie. 
Firma Philips se rozhodla smlouvu s EILIFF neprodlužovat, neboť se nepodařilo skupinu prodávat. Desky si kupoval jen malý okruh zasvěcených. Není se co divit, protože progresivní rock, k tomu ještě jazzový, nebyl v té době, stejně jako i dnes, pro masové obecenstvo. 
Když Rainer Bruninghaus dostal nabídku vstoupit do souboru Volkera Kriegla, samozřejmě neřekl ne, a také ve skupině se na něj nikdo nezlobil. Bohužel tím začaly - při všem přátelství - počátky rozpadu EILIFF. Na konci zbyl pouze Detlev Landmann s novými hudebníky, avšak v druhé polovině sedmdesátých let byl konec.
Pro Rainera Bruninghause, v té době 23-letého, velká doba teprve začínala. Po dvou letech hraní s Volkerem Kriegelem nastala v roce 1975 jeho sedmiletá spolupráce s Eberhardem Weberem a Charliem Marianem ve skupině COLOURS.
Od 80-tých let, kdy připravoval převážně vlastní projekty, ho označuje Jazz lexikon Rororo, jako předního jazzového pianistu (vedle Wolfganga Daunera a Joachima Kuhna).
V roce 1983 mu byla, od "jazzového papeže" Ernsta Behrendta, předána v té době jediná německá jazzová cena.
V roce 1984 obdržel "Cenu německé gramofonové kritiky" za své, na ECM vzniklé, album ("CONTINUUM").
V současné době je často na cestách s norským saxofonistou Janem Garbarekem, se kterým již 11 let hraje. Kromě toho Rainer Bruninghaus psal kompozice pro symfonické orchestry, big bandy, dechové orchestry, skládal hudbu pro filmy a televizní seriály a osm let byl docentem pro klavír na vysoké hudební škole v Kolíně.

Také Bill Brown stojí stále ještě na pódiích. Detlev Landmann hrál v několika skupinách a do 90-tých let dával hodiny na bicí na universitách v Duisburgu a Aachenu.
Hauschang Parvis Nejadepour byl v roce 1974 členem GURU GURU, s kterými natočil album "DANCE OF THE FLAMES" (Atlantic ATL 50044). V roce 1996 bylo v Lucembursku ilegálně vydáno jeho CD jako Bootleg (Quermanofon 941073). Minimálně do počátku 90-tých let občas vystupoval se svým sitárem. 
Herbert Kalveram svůj saxofon nadobro odložil.

Nakonec ještě několik poznámek k EILIFF:
Po jednom vystoupení skupiny v Saarbruckenu jsme se dočetli v čísle 3.7.72 Saarbrucken Zeitungu:
"V každé situaci si tento kolínský kvintet dokáže vynutit divákovu pozornost. Posluchač je záhy vtažen a vnitřně se zúčastňuje hudební produkce. Je jedno s jakou intenzitou zvuků se pracovalo - částečně to i trhalo ušní bubínky, pak zase tak tiše, že jste slyšeli spadnout špendlík - je jedno hrál-li celý soubor, nebo jednotliví sólisté - je cítit perfekcionismus a vyzrálost. Vrcholem koncertu bylo téměř 20-ti minutové sólo na sitár Peršana Hauschanga Parvise Nejadepoura. Způsob, jakým 23-letý hudebník, žák velkého indického učitele Raviho Shankara, zvládnul tento orientální národní nástroj, je hoden obdivu. Je beze sporu, že se jedná o nejlepšího německého virtuosa na sitár všech dob!" 

V knize "The Crack In The Cosmic Egg" od Stevena a Alana Freemana (Leicester 1996) najdeme k EILIFF následující:
"Jeden z velkých avšak málo známých divů Krautrocku. Na obou albech si EILIFF vyvinuli jedinečný styl mocného jazzrocku. Na jejich singly pokud možno zapomeňte, neboť nemají s LP deskami nic společného, i když pro pop desku nejsou špatné. Na obou převážně instrumentálních albech EILIFF zbořili všechny hranice mezi rockem, jazzem a uznávanými progresivními styly a to silnými, závratnými kompozicemi, které se překvapivě prolínají a otáčejí a znějí s obrovskou vyrovnaností. Na jejich jedinečných albech se písně nepoužívají jen jako protiváha k instrumentálním částem, ale nesou silnou myšlenku, která by se beze slov nedala vyjádřit. U EILIFF bylo vše na svém místě.

Měli sílu MAHAVISHNU ORCHESTRA, nápaditost GURU GURU, mnohostrannost OUT OF FOCUS a byli v podstatě koncentrací těchto kapel. Živelné hraní piana a varhan společně s vynikajícími bicími a jistou basovou kytarou jsou podkladem pro mistrovskou kytarovou práci geniálního Hauschanga Nejadepoura. Vše doplňuje elektrifikovaný saxofon po způsobu MOTHERS OF INVENTION. Album "EILIFF" je monumentální krautrockové dílo s působivou 20 minutovou kompozicí "Suite" jako vrcholem. "GIRLRLS!" bylo sice podobné, avšak nemělo tak dlouhý dech a bylo více načichlé hardrockem a psychedelií ...

V publikaci "Cosmic Dreams At Play" od Nora Daga Erika Asbjernsena (Glasgow 1996) můžeme číst:
"EILIFF byla jednou z tzv. progresivních skupin jazzrocku časných 70-tých let. Obě LP byla nahrána v Hamburku a produkována Rainerem Goltermannem. Není jednoduché jejich hudbu přesně popsat: přepestrá směs z mnoha různých stylů, mohli bychom srovnávat s kapelami COLOSSEUM, KING CRIMSON, NUCLEUS nebo s Milesem Davisem. Mezi německými skupinami mají nejblíže k tvorbě XHOL, CORNUCOPIA nebo THIRSTY MOON. Občas EILIFF zaváděli i etnické prvky: používali sitár a různé bicí nástroje."
Jejich první album obsahovalo (pro tento typ skupin) téměř povinnou 20-minutovou "Suite", společně se 3 kousky střední délky. Některé části byly dobré, některé dnes znějí zastarale, obzvláště jazzové improvizace. Celkově viděno, byla deska trochu nejednotná a složitá, aby se s gustem poslouchala. EILIFF nahrávali ve Star Studios s Konradem Plankem jako zvukovým inženýrem.
Druhé, a poslední album, "GIRLRLS!" šlo spíše k progresivnímu rocku i když bylo vcelku podobné tomu prvnímu. Bylo nahráno v dalším známém hamburském studiu - Windrose Studios, s F.Bischoffem jako zvukovým inženýrem.
Dnes jsou desky EILIFF mezi sběrateli ve střední cenové skupině (30-40 Eur). Článek o EILIFF, napsaný Winfriedem Trenklerem, se nachází v srpnovém vydání časopisu Sounds 1972. 

/Ilona 2007/ 


Eiliff - diskografie


1971 - Eiliff
1971 - Ride on big brother
1972 - Girlrls!
1972 - Close Encounter with their Third One

About Us | Contact Us | ©2007 Mládek Zdenek