Music archiv - Class Rock

Eloy


Na vlnách Oceánu


Tu spoustu let, které strávila na světových mořích, na ní není ani vidět. Velká, pyšná plachetnice stojí u mola zcela klidně, malé vlnky pleskají o její dřevěný trup. Při pohledu zblízka vidíme, kolik bouří loď zažila. Většina stěžňů musela být vyměněna. Jistě nejstarší plavidlo v celém přístavu, avšak přitahuje nejvíc pozornosti. Většina lidí si chce tuto loď prohlédnout, nezajímají je moderní jachty, kterých je jako písku v moři ...

Jedna mimořádná, nejúspěšnější, nejmilovanější i nenáviděná německá kapela slavila v roce 1999 své 30.výročí: ELOY!
Zřejmě žádná jiná skupina v Německu neměla tolik radikálních změn v sestavě a tak spletitou historii jako tito hudebníci z Hannoveru. Jejich fanoušci je milovali! Přes 2 miliony prodaných zvukových nosičů hovoří za vše.
Dal jsem si tu práci a sepsal story této jedinečné skupiny. Kdo by mohl lépe vyprávět než sami její členové? Jako dlouholetý vedoucí Eloy's Fan Clubu mám spoustu materiálů, které byly doposud přístupné pouze členům klubu.
Jak všechno začalo? Zakladatelem a kapitánem na impozantní plachetnici jménem ELOY je Frank Bornemann. A takovou loď dostat do pohybu a řídit přes oceány - to potřebuje dobrou posádku.

Frank poprvé vyplul na moře v roce 1969:
"V 60-tých letech bylo v Hannoveru několik zajímavých skupin, které hrály v mládežnických centrech a klubech. V každé kapele byli 1 - 2 dobří hudebníci, se kterými jsem chtěl společně hrát. Horečně jsem přemýšlel, jak tyto lidi přemluvit. Pak jsem dostal nápad. Obvolal jsem všechny vytipované osobnosti a sdělil jim, že zakládám novou skupinu, která má být sestavena ze špičkových muzikantů konkurenčních souborů. A opravdu se mi je podařilo shromáždit ke zkoušce. Všichni přišli s tou představou, že ti ostatní jsou v souboru již napevno. Ve skutečnosti jsem byl ve skupině zatím jenom já sám."

Když pak byli ELOY skutečně založeni, byli v jejich řadách vedle kytaristy Franka Bornemanna ještě Manfred Wieczorke(gtr), Erich Schriever(vcls, piano), Wolfgang Stöcker(bas) a Helmut Draht(drums). Název kapely byl inspirován knihou "Time Machine" od H.G.Wellse.
Skupina vyhrála regionální soutěž a tím získala šanci nahrát první zvukové nosiče. Vznikly singly "Walk Alone" a "Daybreak". ELOYPrvní nazpíval Erich Schriever, druhý Frank Bornemann. Frank o svém zpěvu prohlásil, že tehdy řval jak stoletý los, avšak tak úplně hrozné to nebylo! Hudba se dá srovnat s pozdějším albem MÜLLTONNE/ELOY, které vyšlo v roce 1971 u firmy Philipps. Dneska těžko existuje někdo, kdo tyto rarity má. Obaly vyrobil Manfred Wieczorke, který byl tehdy tiskařem.
Skupina si dala inzerát, že shání manažera, který by se staral o smlouvy na desky. Opravdu to klaplo. Ozval se jistý Freiherr von Lepel. Jeho "šlechtické" jméno dělalo dojem u gramofirem a tak se ELOY dostali ke své první smlouvě s Philippsem a tím i k realizaci svého debutního alba MÜLLTONNE. Toto dílo bylo nahráno ve Stars Studiu v Hamburku. Zvukovým inženýrem byl, později velice slavný, Conny Plank.
Náklad MÜLLTONNE se pohyboval okolo 5.000 exemplářů a v lokálním tisku se objevily první kladné recenze. Kdo by si tenkrát pomyslel, že se tato deska stane legendou? Před nedávnem bylo toto dílo s úpravami a 30-ti stránkovým bookletem znovu vydáno malou firmou Second Battle.
Rozkládací obal s autentickými popelnicemi vzbudil již počátkem 70-tých let značnou pozornost. I když se toto ranné album nedá srovnat s pozdějšími opulentními díly, bylo důležitým krokem k nastávajícím velkým úspěchům ELOY. Po této černé desce je poptávka již přes 20 let a je nejdražší raritou na hudebních burzách.
Bouří zažila plachetnice ELOY mnoho. První zacloumala jejím trupem hned po vydání MÜLLTONNE. Nastaly rozpory mezi Erichem Schrieverem a Frankem Bornemannem neboť každý chtěl jít svou vlastní hudební cestou. Nakonec Schriever a Helmut Draht skupinu opustili. Draht měl těžkou autonehodu a nahradil ho Fritz Randow. Fritz byl již v té době na hannoverské scéně malou hvězdou a jeho způsob bubnování výborně zapadnul do hudby ELOY. Bouře změn se přehnala i přes Manfreda Wieczorkeho, avšak nestrhla jej z paluby. Dostal v kapele nový úkol - začal hrát na varhany.
Nové album INSIDE bylo nahráno ve zmenšeném obsazení. ELOY byli pouze kvartetem a měli problém jak nahradit zpěváka Ericha Schrievera. Frank Bornemann zprvu vůbec nepřemýšlel o tom, že by se měl tohoto úkolu zhostit. Viděl svou roli v kapele více jako kytarista a skladatel. Nechme ho vzpomínat:

"Došlo to tak daleko, že jsme měli materiál pro INSIDE pohromadě a měli jsme jít do studia. Termín nahrávání se blížil a my stále neměli zpěváka. Z nouze jsem nakonec vokály nazpíval sám a album bylo úspěšnější než naše první deska. Byli jsme skupinou, která hrála a nakonec i vyprodukovala hudbu, jež byla postavena hlavně na atmosféře. INSIDE jsme nahráli v Hamburku v jednom studiu, které se tenkrát ještě jmenovalo Windrose. Dnes je to dosti známé Chamäleon Studio. V té době mělo velice pokrokové zařízení. První strana byla nahrána 8-stopou technikou a zvukový inženýr se tenkrát jmenoval Henning Rüte. Druhá strana byla nahrána nejmodernější 16-stopou technikou a to Thomasem Kuckuckem, který později hodně spolupracoval s Udo Lindenbergem."

V té době byli ELOY neustále na turné. Jezdili od klubu ke klubu a pilovali svůj styl. "Kde byla zásuvka, tam se něco dělo", rád vzpomíná Frank Bornemann. Díky své vynikající aparatuře dostávali ELOY často příležitost vystupovat jako předskokani americkým a anglickým skupinám. Jediným závazkem bylo, že i headliner mohl hrát na jejich aparatuře. Náhle pořadatelé koncertů zjistili, že i německé skupiny mohou slavit úspěchy ...
Manfred Wieczorke a Wolfgang Stöcker si na dlouhých koncertních šňůrách dokonale zkoordinovali hru, takže jejich nástroje tvořily jeden z nejlepších strunných tandemů v Německu.

Manfred Wieczorke:
"Tato četná turné byla základním kamenem našich pozdějších úspěchů. Pro jih země jsme měli manažera, který se jmenoval Carlo Hähnchenmeier. Myslím, že to byl nejtlustší muž Německa. Měl agenturu na zajišťování koncertů a velkou lásku k párkům. Když otevřel plechovku se 40 párky, nedal nám ani jeden a snědl je sám. 40 kusů!!"

EloyELOY měli to štěstí, že tenkrát získali smlouvu s legendární značkou Harvest, patřící pod firmu EMI-Electrola. O to se postaral muž jménem Borchert-Jacobi, který pracoval v hudebním nakladatelství Intersong. U EMI potkal Iana Grovese, bývalého manažera A&R. Tento byl materiálem INSIDE nadšen. Borchert-Jacobi trochu zalhal, že je tu i jiná gramofirma, která má velký zájem o vydání alba a smlouva s Harvestem byla rychle sepsána.
Album INSIDE vyšlo v roce 1973 a bylo mnohem úspěšnější než MÜLLTONNE. Počet prodaných nosičů se rychle vyšplhal na 8.000 kusů a z toho důvodu ELOY dostali šanci natočit další desku. Avšak neustálá turné nedovolovala skládat nový materiál. Hoši se proto rozhodli vydat alespoň singl. Oprášili "Daybreak", jenž doplnili smyčcovým orchestrem, který zajistil George Maslener. Na B-straně uslyšíte song "On The Road", který vyjadřoval tehdejší situaci skupiny - být bez přestávek stále na cestách!
Wolfgang Stöcker po vydání singlu skupinu opustil. Situace - stále hrát a nic nevydělávat - mu přerostla přes hlavu. Rozhodl se pro normální existenci. Nahradil ho Luitjen Janssen ("Harvey"). Tak započala éra završená albem FLOATING.
Ke skládání nového materiálu si pronajali dům v Lüneburger Heide. Důvodem byl problém, že na pravidelné zkoušky přicházeli někteří muzikanti pozdě. Toto společným soužitím pominulo. Album FLOATING bylo mnohem rockovější než INSIDE. Poprvé zde ELOY použili synthesizer. Nejprve s ním nikdo neuměl zacházet, takže se používal málo. Frank Bornemann ale s albem nebyl stoprocentně spokojený, neboť v něm neviděl žádný pokrok, ale jen změnu. S texty mu pomohl Erich Schriever, který vypomáhal již u INSIDE. Později psal texty s Richardem Smithem (Gordon Bennit).
Jeho básnický talent je nejvíce patrný v "The Light From Deep Darkness", kde se zpívá, že i v nejhorších časech a nejhroznějších katastrofách by měl člověk věřit v sílu lásky a měl by hledat světlo na konci tunelu.
Album bylo nahráno v časové tísni ve studiích EMI v Kölnu. Fritz Randow v původním termínu dostal zánět slepého střeva a muselo se vše posunout. Frank Bornemann slíbil SCORPIONS, že jim bude produkovat jejich album FLY TO THE RAINBOW. Musel stihnout být na dvou místech, což znamenalo pracovat přes den v Mnichově v Musicland Studio, večer chytnout poslední letadlo do Kölnu a v noci nahrávat FLOATING. Opravdu vražedný program!
Přibližně v této době se stalo, pro německou skupinu, něco téměř neuvěřitelného: ELOY měli úspěch v USA!

Frank Bornemann:
"Bylo to proto, že některá jejich rádia vysílala INSIDE. Iniciativa přišla od našeho tehdejšího hudebního nakladatelství Intersong. Úspěch byl takový, že se americké gramofirmy Chess a Janus začaly o album zajímat. INSIDE okamžitě vydali a píseň "Future City" dokonce pronikla do Top Ten radiohitů. Tenkrát jsem se snažil zpívat jako Ian Anderson a lidé si nás zřejmě pletli s JETHRO TULL. Když se dozvěděli, že se jedná o ELOY, bylo jim to jedno! Tak se stali ELOY v Americe pojmem. Hlásila se u nás spousta manažerů. Nejlepší nabídka, na kterou jsme měli kývnout, byla jistě od Milese Copelanda, tehdejšího manažera WISHBONE ASH a pozdějšího promotéra POLICE. Byli jsme ale nezkušení a vybrali jsme si, bohužel, Američana žijícího v Německu Jaye Partridgeho, který nás oslnil svými řečmi.
Také album FLOATING bylo v USA úspěšné, ale pak se stalo něco, s čím nikdo nepočítal: Chess a Janus zbankrotovaly a my jsme opět stáli na začátku!"

Frank Bornemann měl již v té době v plánu další kroky skupiny. Na palubě ELOY se ale nacházel někdo, kdo pracoval na potopení lodi, a to byl manažer Jay Partridge. Kolují o něm různé zvěsti. Jedna z nich je ta, že u jedné gramofirmy bouchl s kufrem peněz na stůl a řekl: "Tohle investuji a vy se snažte!"
Samozřejmě že je pro skupinu výhodné mít schopného manažera, který se stará o finance, avšak Jay Partridge chtěl mít takový vliv, že chtěl financemi disponovat pouze sám.
ELOY začali pracovat na svém prvním koncepčním albu POWER AND THE PASSION. Hrdinou příběhu je Jamie, který se díky požití drogy ocitá ve středověku, kde se setká a zamiluje do dívky Jeanne. Prožívá s ní různá dobrodružství a je nakonec, díky pomoci starého mága, navrácen do současnosti.

Frank Bornemann:
"Na příběhu Jamieho jsem chtěl ukázat, že lidstvo v rozmezí 600 let sice technicky pokročilo, avšak o pokroku v chování a vzájemném respektu nemůže být ani řeč. V naší společnosti je málo tolerance a o to více regulí, kterých se musí lidé držet. Existuje velký tlak na mladé lidi a málo svobody. Člověk je posuzován podle svého bohatství a ne podle osobních vlastností. Texty na desce se zabývají hlavně mezilidskými vztahy a ne politikou a kritikou společnosti, a možná proto bylo album tak úspěšné."

ELOY poprvé stoprocentně zapojili do své hudby synthesizer. Manfred Wieczorke měl najednou k dispozici celé spektrum tónů, které dle možností plně využil. U nahrávání POWER AND THE PASSION byl přítomen druhý kytarista Detlev Schwaar ("Pitter"). Byl to nápad Franka Bornemanna, přivést do skupiny dalšího kytaristu, který by do hudby přinesl vlastní rukopis. S Detlevem Schwaarem byla skupina posílena o mladého hudebníka, který hrál na kytaru opravdu prvotřídně. Skupina měla konečně tolik materiálu, že mohla klidně nahrát dvojalbum. Bohužel to nedopadlo. Čáru přes rozpočet jim udělal manažer Jay Partridge a také jejich gramofirma. Tak zůstala spousta hudebních nápadů neuskutečněna, ale ELOY je později využili na albu DAWN.
Nejprve si to skupina musela vyřídit s manažerem, který se do všeho vměšoval a chtěl mít i umělecký vliv. Byl i u nahrávání a velmi tím ztěžoval práci producentovi Franku Bornemannovi.
Poprvé nahrávali v Soundstudiu N v Kölnu, patřícímu Georgimu Nedeltschevovi. Frank textoval společně s Richardem Smithem, který měl i nápad na pojmenování alba. Jeho žena Mary-Davis Smith, byla ta, která zpívala úlohu Jeanne.
Když v roce 1975 POWER AND THE PASSION přišlo na trh, stalo se senzací. Prodalo se ho přes 30.000 kusů.
Avšak radost z úspěchu si dopřát nemohli, Jay Partridge dokázal formaci rozdělit. Plánované turné se již neuskutečnilo. Manažer byl toho mínění, že fanouškům stačí poslech z desek. Skupina se rozpadla. (Manfred Wieczorke odešel do skupiny JANE). Nějaký čas se Jay Partridge pokoušel Franka nahradit a zpíval za něj na jednom koncertu s "falešnými" ELOY, ale publikum reagovalo negativně. Naštěstí měl jméno ELOY zaregistrován Frank Bornemann. Přesto zůstal z lodi vrak neschopný plavby. Frank zůstal jediným přeživším a musel si hledat práci, aby vydělal peníze. Sen o velké kariéře byl u konce. Měl mnoho dluhů a pražádné naděje.
Až jednoho všedního dne v roce 1976 se stal zázrak ... gramofonová firma jej požádala o obnovení skupiny a o nahrání nového alba. To co se dělo v následujících letech se čte jako v pohádkové knížce. V historii německých skupin je to jedinečný případ. ELOY, kteří byli s POWER AND THE PASSION na cestě k velkému úspěchu, téměř neuškodilo nové obsazení, naopak: prodej alba DAWN se po několika týdnech vyšplhal na 60.000 kusů.
Frank měl to štěstí, že natrefil na ty správné lidi, se kterými mohl pokračovat, a kteří se okamžitě vžili do ducha ELOY. Zrekonstruovaná plachetnice měla nový plavební kurs!

První, kdo potkal Franka, byl Detlev Schmidtchen:
"S hudbou jsem začal v roce 1970 ve školním souboru. Během učení jsme založili skupinu, která se jmenovala GETRIEBE ("POHON"). V roce 1975 jsme se zúčastnili pop-festivalu a obsadili 1.místo. Obdrželi jsme plechový pohár a byli jsme v novinách. Měli jsme všichni radost - pro amatérskou skupinu to byl vrchol kariéry. Na festivalu jako hosté vystupovali ELOY. Za naše první místo jsme směli s členy ELOY povečeřet. Dali jsme se do hovoru a já byl přešťastný, že jsem se poznal s profi-hudebníky. Přišlo mi to, jako bych večeřel s GENESIS. Později jsem Franka opět potkal, GETRIEBE se rozpadli a u ELOY se to také očekávalo. Zeptal jsem se Franka, zda bych mohl přistoupit a on mi po čase na rozmyšlenou zavolal: "O.K. beru tě!"

Dalšího, koho vzal Bornemann na palubu byl Klaus-Peter Matziol, zvaný Matze.
Frank vzpomíná:
"Pracoval jsem v hudebním obchodě, kde byl Matze častým zákazníkem. Dozvěděl jsem se, že hraje na baskytaru. Měl dobré jméno na amatérské scéně, se kterou jsem v té době již neměl co do činění."

Matze popisuje svůj vstup do ELOY takto:
"Poznal jsem Franka v hudebním obchodě Kleemann, kde pracoval. Slyšel jsem, že hledá nové lidi pro ELOY. Jednou jsem ho večer navštívil s aktovkou a v nažehlených kalhotách. Hned jsme si rozuměli a dohodli termín první zkoušky. Detlev Schmidtchen tam již byl jako kytarista. Na bicích nejdříve fungoval Detlevův známý, dřívější člen GETRIEBE. Moc to s ním nešlo, a tak jsem navrhnul Jürgena Rosenthala. Nejprve jsme zkoušeli keyboardisty nahradit varhaníky z BOORTURM (skupina, kde jsem hrál předtím), ale také to moc nefungovalo."

Nakonec zůstali jen tito čtyři a plánovali důležitý hudební krok. Scházeli se téměř každý večer ve zkušebně, aby připravili materiál pro DAWN. Detlev Schmidtchen se z nouze nabídl převzít part na keyboard a zvládl to mistrovsky. Dá se říci, že si časem vybudoval svůj vlastní, osobitý styl.
Frank nebyl s albem POWER AND THE PASSION zcela spokojený, toto téma nebylo pro něho zcela uzavřeno. Rozhodl se proto vytvořit druhý díl, jímž měl být DAWN. Oba obaly nebyly kreslené, ale byly sestaveny z velice krásného fotomateriálu. Krom toho se poprvé objevilo známé logo ELOY. Texty začal psát také bubeník Jürgen Rosenthal. Témata se tentokrát točila kolem filosofických otázek, což fanoušci přivítali s nadšením. Album se v období 6-týdnů nahrávalo opět v Soundstudiu N.

Frank Bornemann:
"Při produkci DAWN jsme mohli pracovat mnohem profesionálněji, koncentrovaněji a cíleněji. Nebyli jsme zatíženi vedlejšími okolnostmi. Chtěli jsme být lepší, než původní sestava. Chtěli jsme všem ukázat: ELOY jsou zase tady, a lepší než kdy předtím! Název DAWN měl připomínat, že je následníkem alba POWER AND THE PASSION, dokumentoval nový začátek skupiny. "Dawn" znamená východ slunce a ten pro mě v těch těžkých dobách byl počátkem naděje!"

DAWN je důležitým mezníkem v diskografii skupiny. Je to velice komplexní, senzibilní a klasické album. Znalci ELOY tvrdí, že se jedná o vůbec nejlepší album! Zajímavé jsou na této desce smyčcové vstupy. Aranžmá jsou výborná a všude je plno neuvěřitelně krásných melodií.

Frank Bornemann ke smyčcům:
"Bylo toho na nás moc, obstarat noty pro celý orchestr. V Kölnu byl někdo, kdo to za nás udělal - Wolfgang Maus, přítel Georgi Nedeltscheva. Vysvětlil jsem mu, jak si to představuji, také něco zapískal a zazpíval - takže relativně primitivním způsobem. On ale pochopil, o co mi jde. Jak to bude znít jsme slyšeli, až když byli hudebníci ve studiu a začali hrát. Jedinou inovací na albu byl poslední kousek "The Dawn". Byla to improvizace, tento song původně nebyl pro desku naplánovaný. Vlastně celá tato improvizace vznikla ve studiu za jednu noc. Myslím, že to bylo opravdu dobré, co jsme tehdy natočili."

Hned, když se album DAWN objevilo na trhu, vypukla v Německu ELOY-mánie. Prodej vystřelil velice vysoko a ELOY v novém obsazení poprvé vystoupili na pódiu. Na podzim proběhlo úspěšné turné, které hudebníci na jaře zopakovali. Skupina hrála před vyprodanými hledišti a ovace neměly konce.
Nastoupil nový manažer Bernd Gukelberger, který odváděl skvělou práci a dostal skupinu na špičku německé scény. Odehrála se i vystoupení v televizi a kritici reagovali vstřícně.
Plachetnice se ale dostala na oceán, který začal bouřit. Další album bylo absolutním vrcholem kariéry: OCEAN! Zároveň však skupinu média trhala na kusy. V Německu nebyla druhá skupina, která by vyvolala větší kontroverze než ELOY.

Frank Bornemann ke vzniku alba OCEAN:
"Obě turné k desce DAWN pomohla ELOY stát se velice známou skupinou. Bylo mi jasné, že musíme opět udělat cosi mimořádného. Na jedné straně tu bylo velké očekávání od fanoušků, na druhé straně velká motivace pro nás. Byli jsme konfrontováni s možností být zřejmě nejúspěšnější německou kapelou. Pro nás to byla zcela nová výchozí situace. Nejdříve jsme museli najít novou zkušebnu. Kuriozitou bylo, že jsme skončili v bunkru! Atmosféra nebyla nejlepší: šero, tlusté zdi a vlhko. Nebyla však jiná alternativa. Poté, co jsme šikovným osvětlením udělali bunkr útulnějším, jsme se mohli pustit do práce. Hudba, která zde vznikala, se od DAWN odlišovala rytmickou úderností a celkovou větší heavy atmosférou. Detlev Schmidtchen na novém albu přitvrdil a předvedl další stránku svého talentu. Chtěli jsme prostě všichni něco dokázat!"

Jürgen Rosenthal, který otextoval DAWN, byl zodpovědný i za OCEAN. Nikdo pořádně nevěděl, co chystá. Ani hudební přípravy nebyly vždy jednoduché. Díky obrovskému úspěchu měl Frank mnoho vedlejších aktivit. A termín nahrávání u Georgi Nedeltscheva se rychle blížil ... Nakonec se skupina odebrala do studia, aniž by měla celý materiál pohromadě.

Jürgen Rosenthal vzpomíná:
"Při nahrávání DAWN jsem měl většinu textů hotovou. K nahrávání OCEAN jsme šli do studia zcela bez textů. Pro mě to byl dvojitý stres. Za prvé jsem musel nahrát svoje bicí na pás, aby mohli ostatní započít se synchronizací a krom toho jsem po nocích dodělával koncepci alba! V prvé řadě mi šlo o to, udělat srovnání mezi bájnou Atlantidou a dnešní dobou. Jsem přesvědčený, že jejich civilizaci vybudovali mimozemšťané. Spousta lidí věří na UFO a dívají se stále na oblohu. Já si myslím, že záhady pocházejí z oceánů - je stále tolik nevysvětlitelného a doposud neobjeveného. O Atlantidě jsem slyšel poprvé ve škole, když mi bylo 12 let. Od té doby mě toto téma neopustilo, přečetl jsem stovky knih. Chtěl jsem v textech vyjádřit, že veškerý život pochází z vody, z oceánu. A Atlantida nakonec v oceánu zmizela. To byla hlavní myšlenka alba."

Ve studiu se nahrávalo za obrovské časové tísně. Sotva oschnul inkoust na textech, které Jürgen napsal, již musel Frank zpívat! Nakonec vše zvládli a vzniklo jedinečné dílo, které se od ostatních velice odlišuje. Je třeba obzvláště zdůraznit brilantní zvukovou stránku alba. Za mixážním pultem neseděl nikdo jiný než sám Georgi Nedeltschev. Byl často označován za pátého člena skupiny. I po 20-ti letech si na vše dobře pamatoval.

Georgi Nedeltschev:
"Když hudbu berete vážně, máte odpovídající techniku a dobré interprety, pak teoreticky nic nebrání jejímu uskutečnění. ArkonaFrankův hlas mě přitahoval a hudba ELOY samozřejmě také. Při nahrávání proudí studiem neuvěřitelná energie. Někdy pak vznikají netušené věci ...
Při mixování jsem byl mrtvý, utahaný jako pes a neměl jsem již žádné nápady. Řekl jsem Frankovi, že už nemůžu, že se půjdu domů na pár hodin vyspat. Asi po pěti hodinách spánku jsem se vrátil do studia, sedl si za mixážní pult a začal pracovat. Normálně trvá mix několik dní, musí se šoupat se spoustou regulátorů. Tenkrát ještě nebyla automatika a žádné počítače. Vše se muselo dělat ručně ...
Ponořil jsem se do hudby, mé ruce pracovaly automaticky a v neuvěřitelně krátkém čase byla celá mixáž bez sestřihu hotová!! Stáli jsme potom s Frankem vedle sebe a nevěřili vlastním očím a uším. Frank se na mě podíval a ptal se: Georgi, jak jsi to dokázal? Odpověděl jsem: Franku, já sám nevím."

Když se OCEAN na podzim roku 1977 objevil na trhu, s nádherným obalem od Wojtka Siudmaka, explodovalo hned několik bomb najednou. Obrovským prodejním úspěchem překonal všechna předchozí alba. Předčil o dvojnásobek i výborný DAWN. To znamenalo také, že LP deska byla několik měsíců na špičce hitparády a bodovala i v mezinárodním žebříčku po boku GENESIS, QUEEN a PINK FLOYD. Senzace pro německou skupinu! Média však reagovala absolutně nenávistně. Z čeho vznikla tato ničím nepodložená nechuť tisku k ELOY?
Tragické na tom bylo, že hudebníci byli i osobně napadáni lidmi, se kterými se skupina nikdy nesetkala.

Jak to tenkrát prožíval Jürgen Rosenthal:
"Po zveřejnění alba OCEAN nás žurnalisté házeli do popelnic. Většina z nich byli akademici, kteří mi do očí řekli, že píši směšné a naivní texty. A ještě jedna pěkná historka. Měli jsme vystoupit v Rockpalastu, ale redaktor WRD Peter Rüchel doslova řekl: Dokud bude Rosenthal psát takové pošahané texty, skupina mi do vysílání nesmí! I takové věci se děly. Těžko jsem to strávil. Na jedné straně euforická reakce publika a na druhé straně cenzurou roztrháni na kusy. To mě velice zraňovalo."

I Frank Bornemann na toto téma přemýšlel:
"Když jsme byli po celá léta pronásledováni a napadáni žurnalisty, došli jsme k závěru, že to vše muselo být úmyslné. Nejhorší na tom bylo, že šlo o osobní urážky. Žádná konstruktivní kritika se nekonala. Když jde o ELOY nedrží se vůbec regulí fairplay. I s pravdou se zacházelo velice svévolně. Udělali ze mě někoho, kdo ve svých spoluhráčích vidí jen nádeníky, kteří dostávají minimální honorář! Ve skutečnosti jsou ELOY jednou z mála skupin, ve kterých se každý fenik spravedlivě rozdělí. Myslím, že mezi hudebními žurnalisty je skupina lidí, kteří mě nemohou vystát. Kteří nám nikdy nepřáli úspěch. Na úspěch, který se myslím zaslouženě dostavil, reagovali absolutně agresivně. Když nemohli naši muziku na hudební scéně ani z části akceptovat, nemohli již ani racionálně myslet. Napadají mě lidé, kteří mě osobně ani neznají a nevědí o mém uměleckém životě vůbec nic."

Chtěl bych krátce uvést dva příklady, abych demonstroval, jak něco takového zní.
Nejdříve úryvek z kritiky na desku SILENT CRIES AND MIGHTY ECHOES:
"Brilantní, vztek vyvolávající dílo, stvořené jen proto, aby otestovalo trh. Jako quasi zkouška, kolik se najde kupců, kteří jsou ochotni vydat 10 poctivých německých marek za tento odpad. Tento zvláštní druh zvukové kaše, doplněný anglickými bláboly, má odpornou chuť. Instrumentální pasáže zní jako nepovedený soundtrack Richarda Wagnera k nějakému Star-War Crash-Bumm filmu ..."
(Peter Kreglinger, Audio, 1979)

A další odborník:
"Bůh moře je hubený, má čepičku a předává nám poselství nezvučným hlasem, který občas přeskakuje. Zavěsil na sebe kytaru a tváří se, jako by nám chtěl sdělit cosi důležitého. Plavat v hlubinách, to už umí 25 let, avšak nyní zůstal trčet na mělčině včetně své posádky. Bůh moře se jmenuje Frank Bornemann a ELOY ukazují, že vznikli již v dávných časech. Vše je vybledlé, těžkopádné ..."
(Ulrich Bauer, Stuttgarter Zeitung, 1994)

To byly ukázky slovních kreací dvou novinářů. V podobném stylu tyto články pokračují dál. A jak vidí ELOY fanoušci skupiny?

Monika Hess ze Švýcarska píše:
"Proč jsou ELOY mojí nejoblíbenější skupinou? Proč jsou tak jedineční a vzácní? Je to otázka osobního vkusu, to je jasné. U mě je to tak, že se mi u žádné jiné kapely, která měla více než 10 LP desek, nelíbily všechny. ELOY jsou zářivou výjimkou - všechna jejich alba miluji. Samozřejmě, některé skladby se mi líbí více, některé méně. Avšak každou desku mohu poslouchat s nadšením od začátku do konce, aniž bych ten nebo onen song přeskočila.
Další věcí jsou texty. Bohužel pro většinu lidí jsou texty nedůležité. Vlastně mě to ani neudivuje, neboť v hudebním světě dominují ty "silly love songs", kde jde stále o to samé. Hodnotné a poetické texty nejsou sice u mě podmínkou, aby se mi hudba líbila, avšak mohou ji velice pozvednout. Lepší je, když pasuje obojí, jako u ELOY! V jejich textech jsem konečně našla poselství, které jsem tak dlouho hledala. Na každém albu, dokonce v každém songu (kromě několika malých výjimek)! Toto vše je zabaleno do jedinečné hudby, kterou si sotva kdo umí představit. Za třetí jsou ELOY i na pódiu magickou skupinou, ze které sálá neuvěřitelná pozitivní energie. Je nepopsatelná! Každý, kdo ELOY zná, ví, o čem mluvím ..."

Po velikém úspěchu alba OCEAN následovalo televizní vystoupení v pořadu ZDF Rock-Pop. Před dveřmi bylo velké německé turné. Koncerty byly ještě vyprodanější než u dvou předchozích turné k DAWN. Jak se zjistilo, i ty největší haly byly příliš malé, aby pobraly všechny diváky. ELOY si pro tu příležitost vymysleli něco zcela originálního.

Frank Bornemann:
"Nasadili jsme 4-barevný laser, ale dělal nám velké problémy. Tenkrát se laserová technika nacházela ještě v plenkách, a tato věc, pokud si vzpomínám, pocházela z Anglie. Spotřebovala 25 litrů vody za minutu! Proto musela být vždy vedena hadice přes půl haly, aby tento podivný laser běžel. A především: byl velice nebezpečný! Přímý zásah tímto laserem a měl bys díru v hlavě. Každý večer nás navštěvovala technická kontrola. Také naše pyrotechnika přinášela ředitelům hal černé sny. Magnesiové bomby byly vše, jen ne vítané. Manažer turné musel každý večer tvrdě bojovat, aby se koncert vůbec konal. Avšak efekty s těmito hračkami byly publikem přijímány s nadšením."

Do té doby žádná jiná německá skupina podobnou show neprovozovala. O pořádání koncertů s ELOY se zajímaly haly, které mohly pojmout 2.000 až 3.000 lidí a najednou přišlo 5.000 fanoušků. Bohužel musela polovička odejít zklamaně domů. Celé turné bylo triumfální a k realizaci plánovaného live alba byly nahrávány všechny koncerty na 24-stopý přístroj technikem ze studií EMI. Fatální chyba, jak se zjistilo!

Frank Bornemann k nahrávkám:
"Zvukový asistent, který se měl starat o nahrávání, byl absolutně přetížený a navíc byl zmatkař. Zapomínal zapínat mikrofony zamířené směrem do publika a při nahrávání měl špatně seřízené přístroje. Audio záznam jen skřípěl a bručel. Osmdesát procent sestřihů bylo k ničemu! Nakonec jsme měli v rukou pouze několik dobrých pasáží z různých vystoupení, ze kterých jsme se snažili slepit jeden použitelný koncert. Byli jsme tak daleko, že jsme chtěli vše smést pod stůl. Pak by nás ale opět napadli hudební žurnalisté. Ohledně live alba jsme vedli nekonečné diskuse. Nakonec jsme se dohodli s vydavatelstvím na kompromisu, ale nebyli jsem s tímto řešením příliš spokojeni."

I přes všechny potíže s nahráváním bylo dvojalbum LIVE uvedeno v roce 1978 na trh a setkalo se s obrovským prodejním úspěchem. Skupina byla na vrcholu své kariéry!
Přesto se začaly v trupu plachetnice ELOY objevovat trhliny. Každý byl s touto situací nespokojený a jeden to házel na druhého ... Aby se vše zklidnilo, hudebníci odcestovali do Normandie. Zde si pronajali domek, kde si zřídili zkušebnu a pustili se do přípravy dalšího milníku ve své historii - alba SILENT CRIES AND MIGHTY ECHOES! Složili zde opravdu dobrý materiál, který měl být základem pro brzké nahrávání v obvyklém Soundstudiu N.
Bohužel ve Francii vzniklo mezi členy opět napětí. Obzvláště mezi Frankem Bornemannem a Jürgenem Rosenthalem. Šlo o obsah textů. Jürgen pracoval dál na svých temných scénářích, kdežto Frank chtěl jít jiným směrem. Tyto rozdíly jsou zcela zřetelné u skladeb "The Apocalypse", která popisuje zánik světa, a "Pilot To Paradise", kde se vypráví o světle na konci tunelu a zlatém klíči, který všichni nosíme v sobě ...
Po návratu z Francie se dali opět dohromady a dali se do nahrávání. Vzniklo ohromující album, které se od těch předchozích značně odlišovalo. Každý si musí všimnout nápadného zlepšení klávesových partů. Detlev Schmidtchen se předvedl opravdu parádně. Ale na desce je ještě něco, co se na jiných dílech ELOY ještě v této formě neobjevilo.

Frank Bornemann:
"Nápad k použití ženského hlasu jsem již dlouho nosil v hlavě. Protože jsem tenkrát neovládal psaní not, pomohl mi opět Wolfgang Maus, který již s námi spolupracoval na albu DAWN. V rámci svých možností jsem mu zakrákoral melodii na kazeťák. Wolfgang vše přepsal do not, takže zpěvačka Brigitte Witt, mohla svůj kompletní part zpívat přímo z listu. Práce na produkci alba se tentokrát neúměrně protáhla a mixování již nemohlo být z termínových důvodů provedeno v Georgiho studiu. Museli jsme se odebrat do studia EMI v Kölnu a požádat Wolfganga Thierbacha o finální mix. Pult zněl samozřejmě trochu jinak než u Georgiho a Wolfgang měl určitě i trochu jiný rukopis, ale uměl se dobře vžít do hudby ELOY, která mu jistě nebyla cizí díky spolupráci na FLOATING a POWER AND THE PASSION."

V lednu 1979 se album SILENT CRIES AND MIGHTY ECHOES v překrásném obalu objevilo na trhu a okamžitě zaútočilo na hitparády. Paralelně k tomu se skupina chystala na velké turné, které mělo začít v březnu. Provozovatelé koncertů Lippmann & Rau se dozvěděli o bombastickém turné k albu OCEAN a stali se oficiálními provozovateli koncertů. ELOY hráli v tomto roce v největších německých halách, ze kterých však nebyli příliš nadšeni. Neměli rádi velkou vzdálenost, která je dělila od publika.
U tohoto turné nebyla žádná lasershow, ale měli oslňující zvukovou a světelnou aparaturu, kterou si pronajali z Anglie. Světelný operátor se jmenoval John Smeeton, který byl známý svojí spoluprací s Eltonem Johnem a QUEEN. Vrcholem této show bylo obrovské oko, které se na konci koncertu spustilo od stropu. Jeho panenku tvořil letištní reflektor, který mohutnou silou zářil do publika. Jeden z koncertů tohoto turné se zapsal do historie německé rockové hudby zlatým písmem - společné vystoupení ELOY + SCORPIONS v kolínské Sporthalle.

Frank Bornemann:
"Uprostřed turné vstoupil Fritz Rau do naší šatny a zeptal se, jestli mu můžeme pomoci z průšvihu. SCORPIONS měli v těchto dnech hrát v kolínském Satory-Saal, avšak koncert se neuskutečnil, neboť Michael Schenker skupinu opustil. Narychlo obsazený Matthias Jabs ho byl v relativně krátké době schopen nahradit, avšak pro Francii a Německo se musel udělat zcela nový program. Z nedostatku volných termínů v Satory-Saal, dostal Rau nápad udělat dvojkoncert. V té době jsme měli prodáno asi 3.700 vstupenek. Sportovní hala nabízela 6.000 míst a nám se naskytla možnost (s očekávanými 2.000 fanoušky SCORPIONS) halu zaplnit. Se SCORPIONS jsme neměli problémy, neboť patřili mezi naše přátele. Abychom vyřešili problém s místem na pódiu, postavili jsme další pódium naproti. Kuriózní bylo, že naši fanoušci při koncertu SCORPIONS opouštěli halu a naopak při našem koncertu odcházeli zase jejich fanoušci. Byl to velice úspěšný večer, při kterém mohlo publikum zažít hardrock i artrock v jednom programu. Vystoupení nahrávala televize a ve zpravodajství Hier und Heute (Zde a dnes) byly odvysílány sestřihy obou koncertů."

I přes enormní úspěchy vládla ve skupině napjatá atmosféra. Loď ELOY plula v nebezpečných vodách a Frank Bornemann hledal možnost jak tento stav ukončit. Dostal nápad postavit si v Hannoveru vlastní studio. Tím by skupina získala nezávislost na termínech nahrávání. Nejprve byl tento nápad přijat s nadšením. Poté se však zjistilo, že Detlev Schmidtchen a Jürgen Rosenthal za tímto záměrem nestáli tak pevně jako Frank Bornemann a Klaus-Peter Matziol. Ti dva totiž mezi zkoušením s ELOY pracovali na vlastním materiálu, ze kterého mělo později vzniknout album EGO ON THE ROCKS, což Franka rozčilovalo. I přesto bylo Horus-Sound Studio v září 1979 dokončeno a dnes je to jedno z nejuznávanějších studií v Německu. Ještě jednou se formace ELOY sešla ke společnému nahrávání. Rok 1979 byl Rokem dítěte a ELOY, jako nejúspěšnější skupina, byli požádáni, aby na toto téma nahráli singl. Vznikly songy "Child Migration" a "Let The Sun Rise In Your Brain". První byl nazpíván chlapeckým vokálním souborem TÖLZER KNABENCHOR a aranžoval ho Eberhard Schoener. Druhý titul je typický kus ELOY, který obsahoval překrásné flétnové sólo. Na několik session se vrátil Manfred Wieczorke a doplnil nahrávky svým keyboardem. Mixáž se ale nakonec neudělala a singl se nikdy nedostal na trh. Až o mnoho let později byl ke slyšení na RARITIES, jedné kompilaci firmy EMI, která obsahuje všechny singly, maxisingly a tyto dvě nikdy neuveřejněné skladby.
S kytaristou Hannesem Arkonou, který nastoupil na podzim 1979, přišel do skupiny čerstvý vítr. Bohužel tato sestava netrvala příliš dlouho. Na turné ve Francii se Hannes výborně uvedl, ale po návratu do Německa Detlev Schmidtchen a Jürgen Rosenthal skupinu opustili. Svůj odchod odůvodnili tím, že nechtějí být podnikateli a zároveň vystoupili i z projektu na studio. Pro Franka Bornemanna bylo v této situaci obzvlášť důležité, že Klaus-Peter Matziol zůstal ve skupině a chtěl pokračovat v práci. Také Hannes Arkona měl velký zájem hrát dál. Museli tedy hledat náhradu za bubeníka a keyboardistu.
Po mnoha zkouškách, kterých se zúčastnil například také Matthias Ulmer z ANYONES DAUGHTER, jenž nyní hraje u Heinze Rudolfa Kunze, se rozhodli pro bubeníka Jima McGillivraye a pro pianistu Hannese Folbertha. Oba se skoro drasticky odlišují od svých předchůdců. Jim se ukázal, že hraje jako perfektní strojová mašina a Hannes je virtuózem na všechny klávesové nástroje. V tomto novém obsazení začali muzikanti s pracemi na novém materiálu, aby celému světu ukázali: ELOY jsou zase tady!

Frank Bornemann:
"Neklid ve skupině a rychlý odchod Detleva a Jürgena vyvolaly poplach u fanoušků a pomstychtivá média dodávala látku ke spekulacím. Byl nejvyšší čas představit novou formaci a povzbudit zkroušené posluchače. Žádná lehká věc, když pomyslíme, že se skupina zformovala na jaře 1980 a už v září vydala novou desku COLOURS. Kreativita v ELOY však byla na vysoké úrovni a songy pro album vznikaly rychle. Velice nám pomohlo, že jsme měli ve skupině Jima McGillivraye, Brita, který psal texty. Foneticky byly jeho slovní kreace melodičtější než texty od Jürgena a i jejich obsah byl méně vypjatý. Celkově jsem bral texty na COLOURS jako kompromis, ale na přechodnou dobu byly vhodné."

Album COLOURS vzniklo během několika týdnů. Jednalo se o kolektivní dílo. Poprvé ELOY nahráli desku ve svém vlastním studiu v Hannoveru, což Franka Bornemanna naplňovalo hrdostí. S Janem Nemcem seděl u pultu mladý 29-letý zvukový inženýr, který měl obrovskou ctižádost a touto produkcí chtěl na sebe upozornit. Díky novým hudebníkům dostala hudba nový rozměr. Skladby byly kratší, lépe aranžované a rockovější. Skupina se tímto albem vzdálila o hodný kus od starých tradic ELOY.

Klaus-Peter Matziol:
"Nebyl to zcela bezpečný krok a výsledek nebyl tak pronikavý. Když sebereme úspěšné skupině polovinu členů, je to samozřejmě ztráta, i když je nahradí takoví dobří hudebníci ... Kdyby zůstala stará sestava pohromadě, byl úspěch samozřejmě zaručený."

Zajímavé bylo, že když ELOY představili své nové album na konferenci ve frankfurtském hotelu, žurnalisté reagovali vcelku pozitivně. Také COLOURS se dostalo do žebříčků, avšak ne tak explozivně, jako jeho předchůdci. Přesto bylo dosaženo šestimístných prodejních čísel. V říjnu 1980 se skupina odebrala na propagační turné.

Frank Bornemann měl důvod k zamyšlení:
"Fanouškům jsme nabídli staré i nové songy s takovou suverenitou, jako téměř nikdy předtím. Hannes Arkona a Hannes Folberth skvěle zapadli do konceptu skupiny a Matze si užíval konstantního Jimiho bubnování. Přesto byla cítit vnitřní nespokojenost. Na přítomnosti se podepsala minulost. Vnitřní stabilita ještě nebyla nastolena. To vše jsem cítil a byl jsem také jediný, kdo to mohl porovnat s předchozími léty. Jima, který byl prvotřídním bubeníkem, označili fanoušci jako bezbarvou hudební osobnost a zůstával ve stínu charismatického Jürgena Rosenthala. Také neměl performerský talent Fritze Randowa, který byl ve skupině před Jürgenem a který měl za krátkou dobu nastoupit za Jima.
Vycítil jsem, že někteří fanoušci v něm viděli cizí těleso ve skupině. Jak se později ukázalo, měli pravdu. Jim byl sice výkonný, avšak srdcem nebyl nikdy členem ELOY."

Počátkem 80-tých let vypuklo období hudebních videí. ELOY nikdy nebyli singlovou skupinou, přesto je lákalo, některé tituly vizuálně prezentovat. Hudebné kolega Klaus Schulze se ve svém studiu v blízkosti Celle začal zajímat o toto nové médium. S jeho pomocí zrealizovali dva songy z nového alba - "Silhouette" a "Illuminations", jako hudební video. Skladba "Silhouette" vyšla ve zkrácené verzi na singlu. Neměla však úspěch a firma Harvest přišla s nápadem, aby ELOY napsali píseň vhodnou pro rozhlasové vysílání. Po počáteční skepsi hudebníci na tento návrh přistoupili a tak byl brzy na světě titul "Wings Of Vision". Gramofirma již snila o hitu a vydala ho jako singl a maxisingl, přičemž se na obalu objevilo foto "oka" z turné k SILENT CRIES AND MIGHTY ECHOES. "Wings Of Vision" byl jistě rádiový a líbivý song, ale v žádném případě nereprezentoval hudební profil ELOY. Ani tento singl nebyl příliš úspěšný a ELOY nadále zůstávali pro rádia nepovšimnuti.
Na jaře 1981 dostala skupina zajímavou nabídku z Řecka. Měli tam mít tři koncerty: jeden v Tessaloniki a dva v Athénách. Koncerty v cizině byly pro každou německou kapelu zajímavou záležitostí, ELOY doposud koncertovali pouze ve Švýcarsku a ve Francii.

Frank Bornemann:
"Všechny koncerty byly vyprodány! Skupina hrála ve třech dnech před 14.000 lidmi! Řecko prožívalo ELOY horečku. Všechna média přinášela opulentní příspěvky a my jsme byli velice překvapeni, jak populární je naše skupina v zemi, o které jsme do té doby ani nepřemýšleli. I náš přílet na letiště byl vysílán v denních zprávách."

Hannes Folberth popisuje situaci takto:
"Vzpomínám si, že jsem v té době na tom nebyl po finanční stránce příliš dobře. A pak jsem přistál v Řecku, byl odvezen limuzínou, byl jsem zván na tiskové konference a bydlel v hotelu. Všude visely plakáty ELOY ve velikosti, jaké jsem předtím neviděl. Byl to pro mě obrovský skok. Byli jsme oslavováni jako největší superstar! Každý jsme dostali dva bodyguardy, abychom se mohli protlačit davem. Ohrazení pódia bylo dost neprofesionální a jednou bylo prolomeno. Lidé se cpali na scénu, byly bitky a bylo to velice divoké! V Athénách jsme hráli v plných halách, v Tessaloniki bylo určitě 8.000 lidí. Byl únor a hrozná zima. Seděli jsme odpoledne v hale a zahřívali se Metaxou. Večer jsem šel lehce přiopilý na pódium a viděl jen moře světélek. Připadalo mi to neuvěřitelné. Celé řecké turné bylo jako sen."

Motivována obrovským úspěchem se skupina vrátila do Německa a začala s přípravami svého nejbombastičtějšího díla PLANETS/TIME TO TURN. Už sám prolog, který napsal Frank Bornemann a který je otištěný na vnitřní straně obalu, je podivuhodným příběhem plným fantasie. Měl posluchači přiblížit obsah alba a Frank se ho snažil napsat co nejpřístupněji. Potřeboval na to mnoho týdnů. Původně měl PLANETS vyjít jako dvojalbum, o TIME TO TURN zpočátku nikdo nemluvil. Aby mohla skupina na díle nerušeně pracovat, stáhla se opět do domu v Lüneburger Heide, který měla pronajatý již v roce 1974. Formace se mezitím hudebně i lidsky sjednotila. Rostla hromada materiálu, který byl opravdu dobrý.
Hannes Arkona nehrál jen na kytaru, ale i na spoustě klávesových nástrojích. Oba Hannesové se výborně doplňovali. PLANETS/TIME TO TURN bylo vyloženě společné dílo, pouze základní nápad pocházel od Franka Bornemanna. Hlavní hrdina Ion bojuje se silami zla v době Chaosu. Všechny hodnoty, které byly v době Chaosu zasypány se musí znovu dostat na světlo, aby nastalo zlaté období. Vše se odehrává na planetě Salta, která v přeneseném slova smyslu znázorňuje Zemi. Klíčovou roli hraje titul "Time To Turn". Lidé by se měli zamyslet a vrátit se k prověřeným hodnotám. Frank Bornemann našel inspiraci pro svou story v tehdejším knižním bestseleru "Nach uns die Zukunft" od Hanse A.Pestalozziho. Dokonce ho dvakrát navštívil a vyměnili si vzájemně myšlenky.

Hannes Arkona byl, vedle Franka Bornemanna, druhým členem ELOY, který se nejvíce zabýval obsahem projektu. Tehdejší spolupráci vidí takto:
"Vše začalo Frankovými povídkami a fantaziemi. Základní myšlenkou byl souboj dobra se zlem, což je v podstatě klasické téma. Frankův nápad mě nadchnul, ale nemohli jsme nějak najít začátek. Napsal jsem proto vlastní verzi. Mnoho dní jsem seděl ve svém bytě a pokoušel se nemyslet na nic reálného. Byla to story o Ionovi, která však měla jiné záchytné body než ta Frankova. Obě verze se však nakonec dobře doplnily. Moje povídka vklouzla do té jeho a vznikl pohádkový příběh."

Překlad textu realizoval Frank Bornemann se Sigi Hausenem, Američanem, který perfektně ovládal němčinu. Dosáhli tak optimálního výsledku.

Frank Bornemann:
"Takové dílo jsem si netroufnul přeložit do angličtiny a také bych to žádnému Němci nedoporučoval. Samozřejmě, může se vytvořit textový základ, avšak je třeba mít partnera, který má angličtinu jako mateřštinu a musí pochopit obsah díla. Texty jsem sice vymyslel já, ale zformuloval je Sigi Hausen."

Při nahrávání PLANETS vznikaly ve studiu těžkosti. Začalo to tím, že Jim McGillivray přišel k nahrávání špatně připravený a tím ohrozil celou práci. Vystupňovalo se to tak, že se s ním museli rozloučit. V té době požadovala firma, aby se nedělalo dvojalbum, ale aby vznikly dvě desky, které by byly uvedeny na trh krátce po sobě. V této situaci to přišlo skupině vhod. Nahrávky se dokončily se studiovým bubeníkem Olafem Gustafsonem. Pro album TIME TO TURN se na palubu vrátil Fritz Randow. Frank Bornemann nebyl stoprocentně spokojený se svým zpěvem. Poprvé od DAWN byly u dvou skladeb použity smyčce, které aranžoval Wolfgang Dyhr.
Album PLANETS přišlo na trh na podzim 1981. Skupina však neměla čas na odpočinek a ihned se vrhla na nahrávání TIME TO TURN. Nahrávalo se opět ve vlastním studiu Horus-Sound a tentokrát vše probíhalo bez problémů a Frank Bornemann mohl být spokojený.
TIME TO TURN vyšlo na jaře 1982 a mělo obrovský úspěch. Titulní song byl hodně prezentován v rádiích a dosáhl ve WDR v pořadu Schlagerrallye 2.místo. To vše v době, kdy všude vládnul punk a Neue Deutsche Welle!
Obě alba vyšla také v Anglii u Heavy Metal Records. Skladba "Magic Mirror" na TIME TO TURN však byla vyměněna za remixovanou verzi "Illuminations" z alba COLOURS. Bylo to na přání Franka Bornemanna, který na "Magic Mirror" pohlížel jako na kompromis. Paul Birch, majitel firmy HMR, byl tak přesvědčený o hudbě ELOY, že začal tvrdě bojovat o licenční práva pro Anglii. Musel zaplatit velkou sumu. Na obě desky vznikly nádherné obaly, které namaloval Angličan Rodney Matthews. Alba byla vylisována také jako picture-disky, které jsou nyní draze sháněnou raritou. Kresby Rodneye Matthewse nadchly hudebníky z ELOY a byly ještě spektakulárnější než německé obaly od Winfrieda Reinbachera, který taktéž odvedl vynikající práci.
Reakce na nové dílo ELOY byly rozporuplné. Opět euforie u fanoušků a nenávistné očerňování německým hudebním tiskem. Zcela jinak tomu bylo v Anglii.

Frank Bornemann:
"Radoval jsem se, že si Angličané cenili obsahové stránky alb. Dokonce šla v rádiu relace, kde byly naše desky dopodrobna představovány. Prology byly mluveny herci. V Německu jsme si museli nechat srát na hlavu a v Anglii nás dokonce přirovnávali k Peteru Gabrielovi. Byl vidět opravdový zájem o naše texty a nikdo je nezesměšňoval. Pochopili, oč jde. Žurnalisté v Anglii nebyli předpojatí a to nás mile překvapilo."

V Německu se konalo rozsáhlé turné, které se vyznačovalo dvěma faktory: náročná show a obrovský příliv návštěvníků.

Frank Bornemann:
"Poprvé se v projekci objevily pohyblivé obrazy. Byl postaven obrovský osmiúhelník, který měl uvnitř kruh, v němž probíhala projekce. Okolo byly reflektory, které dělaly světlo tak, že částečně zářily do publika a částečně na kapelu. Vytvořila se mystická atmosféra. Koncert začal světelnou oponou, která postupně zhasínala. To byla věc, kterou jsem doposud neviděl. Byla to bomba!
Krom toho jsme jako obvykle měli sebou pyrotechniku."

Z alb PLANETS a TIME TO TURN vznikl na přání fanoušků ELOY songbook, který obsahoval veškeré noty a prvotřídní fotomateriál. I když byly obě desky extrémně úspěšné, zavládla ve skupině jistá dezorientace. Nevěděli co dál. Počet návštěvníků u posledních koncertů začal prudce klesat. Vedly se diskuse, proč tomu tak bylo.

Frank Bornemann:
"Padly návrhy o zcela jiné hudební orientaci, aby nás proud nových trendů nesmetl. Z Anglie přišel punk a new wave a v Německu vládla Neue Deutsche Welle, která byla komerčně propagovaná a vydával se kdejaký šunt. Někteří ve skupině znejistěli a tak pršely návrhy ke změně hudebního stylu. Například, že bychom měli dělat pouze německé texty a hrát kratší, jednodušší skladby. Jejich nápady jsem nechápal."

A tak začaly přípravy nového alba PERFORMANCE s rozpolcenou skupinou ELOY. Na jedné straně byl Frank Bornemann, který by rád pokračoval v tradicích skupiny a na druhé straně ostatní členové. Po náročném koncepčním projektu začaly Frankovi docházet baterky a neměl již sílu plavat proti proudu. K tomu bylo jisté, že manažerovi Jogi Drammovi, byl Frank Bornemann trnem v oku. Ve skupině se šířila dusná atmosféra, která brzdila kreativitu. Frank již neměl náladu psát texty a z větší části tuto práci nechal na Sigi Hausenovi. I kompozičně se držel zpátky a skládání vzali do svých rukou ostatní členové kapely. Nahrávání se uskutečnilo v Horus-Sound studiu pod vedením osvědčeného Jana Nemce.

Frank Bornemann popisuje situaci takto:
"Definitivně jsem k tomu neměl žádný vztah a tak jsem se poprvé v historii jen vezl. Neměl jsem motivaci ani nadšení pro věc. Celá práce na albu mi připadala bez inspirace a i obal vypadal tak, jako bychom byli jedna z kapel Neue Deutsche Welle. Byl jsem otrávený! Koncerty k albu PERFORMANCE mne v tom ještě utvrdily a měl jsem čím dál tím méně chuť vystoupit na pódium. V panice jsem si ostříhal vlasy nakrátko a začal nosit křiklavě barevné oblečení. Měl jsem dojem, že ostatní členové si v novém image libují! I když jsme hráli dobře, celá magie ELOY byla pro mě v nenávratnu. Poprvé jsem nebyl sám na sebe hrdý. Duch skupiny byl pryč, identita měla hluboké trhliny a prodej - ani ne polovina desek z počátků."

I když jsou na albu PERFORMANCE také některé velice krásné kousky, museli ostatní hudebníci uznat (po německém turné, kde byla mizivá návštěvnost), že s touto deskou udělali chybu. Nyní se museli dát rychle dohromady a nahrát hodně dobré album, které by mělo odpovídat pravému duchu ELOY. Obzvláště Hannes Folberth a Hannes Arkona měli výborné nápady. Přípravy na album byly velice stresující, avšak přinesly ovoce. Po propadu PERFORMANCE, chtěl být Frank obzvlášť dobrý a často byl ostatními hudebníky nazýván despotou, neboť nová deska musela být nekompromisně v ELOY-stylu. V Haraldu Lepschiesovi našli výborného zvukového inženýra, který se do hudby ELOY uměl dobře vcítit. Tak na albu postupně vznikala jedinečná atmosféra. Bohužel z časových důvodů nemohl být Harald až do konce produkce a posléze za něho zaskakovali různí náhradníci.

Hannes Folberth vzpomíná:
"METROMANIA byl velice náročný projekt. V konečné fázi jsem na tři dny odjel a když jsem se vrátil, zeptali se mě ostatní, jak to zní. Znělo to strašně! Malá přestávka by všem udělala dobře a na vzniklé dílo by se dívali s odstupem jako já. Ale chtěli jsme album co nejdříve zveřejnit, protože čas pracoval proti nám. Zvláště Frank měl smrtelný strach a každou sekundou něco měnil. Avšak stres a námaha se vyplatily. Dle mého mínění je METROMANIA nejlepší produkcí, kterou jsme v tomto obsazení udělali."

Krátce před produkcí obdržela skupina nabídku napsat hudbu pro film "Codename: Wild Geese". Frank Bornemann chtěl nejdříve dokončit METROMANII, takže se na filmovou hudbu vrhl zbytek skupiny.

Frank Bornemann:
"Tím, že jsem se nezúčastnil skládání soundtracku, jsem se od skupiny trochu odtrhnul, ale sloužilo to jako ventil, aby mohli ostatní vypustit trochu páry, a mohli jsme později opět spolupracovat a pokračovat ve společné cestě."

Ostatní hudebníci zvládli hudbu k filmu v pouhých dvou týdnech. Film měl prvotřídní herecké obsazení (Lewis Collins, Ernest Borgnine, Lee van Cleef a Klaus Kinski) a běžel s velkým úspěchem po celém světě. Soundtrack je z velké části čistě instrumentální, pouze několik kousků zpívá zpěvák John Simon. Album CODENAME: WILD GEESE se objevilo paralelně s filmem a vyšlo u firmy Milan Records.

Klaus-Peter Matziol:
"Jeli jsme do Berlína a film jsme zhlédli ve střižně studia. S kameramanem jsme dohodli střihové body, kam měla být hudba integrována. Místa jsme si označili body M1 až M99. Podle nálady filmových scén jsme potom skládali hudbu. Například při pronásledování tunelem jsme zvolili rychlou, agresivní muziku a při scéně odehrávající se v Hong Kongu jsme použili orientální prvky. Byla to velice zajímavá práce a zároveň zcela nová zkušenost pro nás. Jméno ELOY se na obalu ocitlo nedopatřením. To nebylo zcela správné, Frank u toho nebyl. S ELOY to také nemělo nic společného, neboť to byla filmová hudba natočené pouze hudebníky z kapely ELOY."

Když byly ukončeny práce na albu METROMANIA, (nahrávalo se opět v Horus-Sound studiu), byl Frank velice spokojený. Všechny texty vzešly z jeho pera a tentokrát byl i obal, který namaloval Rodney Matthews, velice povedený. Původně byl tento krásný obraz určen pro sólové album Franka Bornemanna, ale grafika seděla tak neuvěřitelně k tematice METROMANIE, že ho Frank přenechal na album ELOY. To u ostatních členů vyvolalo obrovské nadšení. METROMANIA bylo opět konceptuální album, které se však od těch předchozích poněkud odlišovalo.

Frank Bornemann:
"U METROMANIE nejde o vyprávění příběhu, jako u PLANETS a TIME TO TURN. Jde spíše o určité imprese, které spojuje shodné téma. Tímto tématem je budoucí svět, plný počítačů a nejmodernějších přístrojů, na kterých se stává člověk závislý. Ve středu stojí protagonista, který žije ve společnosti podmaněné roboty a hledá únik na střeše mrakodrapu, kde muzicíruje na elektrickou kytaru.
I v tomto studeném a společensky degenerovaném prostředí poznává svoji příslušnost k přírodě, jejíž je součástí, a snaží se k ní vrátit. Obal s obrazem Rodneye Matthewse vyjadřuje náladu tak perfektně, že vlastně obsah alba již známe, když ho držíme v ruce!"

Během finálního mixování obdrželi ELOY velice zajímavou nabídku z Anglie. Skupina dostala šanci hrát v jednom z nejznámějším klubů na světě, v legendární Marquee Hall v Londýně. ELOY nabídku rádi přijali. Obratem dorazila zpráva, že je koncert zcela vyprodán a zda by mohli udělat druhý večer ještě jedno vystoupení. BBC chtěla koncerty sestříhat a vysílat v rádiu. Něco takového bylo pro německou skupinu v Anglii téměř nemožné.

Frank Bornemann:
"Obdrželi jsme sdělení, že je i druhý koncert v Marquee klubu zcela vyprodán, a zda bychom mohli udělat ještě třetí. Nevěřili jsme vlastním uším a byli jsme zcela frustrováni, že z důvodu dříve nasmlouvaných koncertů nám nebylo možno vyhovět. Spíše jsme očekávali, že v nejlepším případě přilákáme takových 200 fanoušků. Ale hned první večer propuklo takové nadšení publika, které nás doslova šokovalo. Měl to být jeden z nejlepších koncertů, které tato formace ELOY odehrála a to před očima a ušima shromážděného hudebního tisku a zástupců anglické major-firmy EMI. Pro mě to byla vstupenka do světa, kde je vše možné. Dva hudební kolegové, Fish a Steve z MARILLION, byli také přítomni a po představení nás přišli pozdravit do šatny. Fish, zcela nadšený koncertem, nám nabídnul společné turné po Anglii. Samozřejmě jsme měli z takové nabídky velkou radost, neboť MARILLION zaplňovali největší haly a mohli nám pomoci nahoru. Bohužel se tato spolupráce již neměla uskutečnit. Euforie z Anglie nám dlouho nevydržela a o odrazovém můstku mezi elitu se za pár dní již nemluvilo a mě začalo být jasné, že se naše společenství opotřebovalo."

Po třetí v historii ELOY byl Frank Bornemann na jedné straně a zbytek skupiny proti němu v opozici. Měl na to vliv i manažer Jogi Dramm, který organizoval koncerty v takových místech, jako byly třeba pivní slavnosti, což snižovalo statut skupiny. Žádná lightshow a ostatní speciality se z důvodu nákladů již nekonaly. Po posledním koncertu v Brakelu, který proběhl katastrofálně, se Frank rozhodl skupinu rozpustit. Duch ELOY, magie, charisma, radost ze hry, vše se vytratilo.
Dlouhou dobu bylo kolem ELOY ticho. V roce 1984 po rozpuštění skupiny, vlastně už nikdo nepočítal, že by se ještě kdy obnovila. Frank Bornemann si udělal na více než rok hudební přestávku a využil toho k dobudování svého studia. Po odstoupení Klause-Petera Matziola musel mnohé přeorganizovat.
V roce 1985 odejel do Berlína a navštívil studio Casablanca. Tam nahrávala své album skupina jménem GERMAN STEEL. Album mělo být později mixováno v jeho Horus-Sound studiu v Hannoveru. Jako studiový hudebník tam tenkrát vypomáhal keyboardista Michael Gerlach. O svém prvním setkání s Frankem říká:

"Muzicíroval jsem si jen tak, až přišel Frank a řekl: Chlape, to je bezva, co tu hraješ. Pojď, uděláme něco společně! Poté jsem ho navštívil v jeho studiu v Hannoveru. Později přijel za mnou do Berlína a tak vznikly první kousky pro album RA. V roce 1986 jsme začali s nahráváním, ale mělo to trvat přes dva roky, než se deska dostala na trh."

Frank ke vzniku RA:
"Po roční přestávce jsem opět sáhl po kytaře a sbíral hudební nápady. Abych je mohl adekvátně předvést, hledal jsem zkušeného keyboardistu. V Hannoveru jsem narazil na Achima Gieselera, který byl známý jako session a studiový hudebník. Spolupracoval také s Eberhardem Schoenerem. Mezitím i v hudebním světě započala počítačová éra, takže se pro demo snímky nemusela scházet celá kapela. Tak jsme celkem rychle nahráli dva kousky. Spolupráce s Achimem byla velice dobrá, neboť svým hudebním umem dosáhl stejných výsledků jako předtím Hannes Folberth. Avšak Achim chtěl pokračovat ve svých hudebních projektech, takže mi bylo jasné, že se
musím poohlédnout po jiném partnerovi."

Po shora uvedeném setkání s Michaelem Gerlachem vznikl rychle materiál pro nové album RA. Po špatných zkušenostech s poslední formací nechtěl Frank nejprve sestavit kompletní skupinu. ELOY bylo nyní pouze duo. Při nahrávání spolupracovali různí studioví hudebníci a i oba tituly, které Frank složil s Achimem Gieselerem, přišly na desku.

Frank Bornemann:
"Nyní jsem se mohl pustit i do vícehlasého zpěvu. Sice jsem u studiových nahrávek zpíval sám se sebou, ale mohl jsem popustit fantazii kreativitě. I když byly u RA použity syntetické bicí a basa, bylo to z mého pohledu nejuzavřenější a nejharmoničtější dílo v celé diskografii ELOY. Deska se velice rychle dostala do žebříčku."

Obsahově bylo RA opět koncepčním albem. Frank Bornemann kritizoval téma genové manipulace a touhu lidstva po nesmrtelnosti. Snažil se sdělit, že klonovaný člověk se ocitne ve světě, kde pojmy jako rodina, láska a přátelství již nebudou existovat. RA se také zabývá vztahem moderní přetechnizované společnosti k přírodě. Obal pro album zhotovil mladý talentovaný umělec Michael Narten z Hannoveru. Deska vyšla v roce 1988 u SPV Records a na to, že byla skupina mrtvá, se jí prodalo senzačních 60.000 kusů. Nyní by mělo následovat koncertní turné, ale protože skupina vlastně neexistovala, ze všeho sešlo. Jen jednou sestavil Frank live band. Šlo o festival v Ahlenu, který přenášela soukromá televize a který měl být odvysílán v noci. Byli to hudebníci, kteří účinkovali na albu a přidal se i Fritz Randow. Na základě úspěchu alba RA byla skupina pozvána do rádia Hallo Niedersachsen, kde prezentovala svůj aktuální singl "Rainbow".
Měla uběhnout další čtyři léta, než vyšlo nové album ELOY. Michael Gerlach i Frank byli úspěchem RA tak překvapeni, že nemohli reagovat okamžitě. Vzhledem k tomu, že byli oba provozovateli hudebních studií, měli v prvé řadě jiné závazky. V Horus-Sound studiu započala éra heavy metalu a spousta skupin zde nahrála dobrá a úspěšná alba. Frank Bornemann byl donucen se s touto hudbou smířit a ovlivnila i nové album ELOY.

Frank Bornemann k nové desce:
"Také DESTINATION bylo tématické album. Každý krok, který my jako lidstvo učiníme, je závislý na osobním údělu, kterému nemůžeme utéct. To byla hlavní myšlenka tohoto alba. Keyboardy se tentokrát držely v pozadí, díky kytarovým aranžmá a rockovému vlivu. Hodně jsem se prezentoval zpěvem, což s odstupem času považuji za přehnané."

Klaus-Peter Matziol se pro toto CD vrátil zpátky jako hostující hudebník a hrál na basu na dvou titulech tohoto alba. Existuje i třetí song, ve kterém Matze účinkoval, avšak ten na DESTINATION nevyšel. Byl použit jako bonus na albu CHRONICLES NO.1 z roku 1994. Zbytek skladeb byl nahrán s dalšími studiovými hudebníky. Na desce je i několik zajímavostí, jako například dětský chór ve skladbě "Silent Revolution". Frank Bornemann se ve zpěvu střídal s dětmi v tématu: otázka - odpověď, což se velice vydařilo. Na albu byl použit i klasický chorál. Frank zveřejnil svůj zájem o Jeanne d'Arc a věnoval této francouzské hrdince jeden titul.
Album DESTINATION vyšlo v roce 1992 a nebylo tak úspěšné jako RA. Obraz na obalu představuje zvěrokruh, což tématicky koresponduje s obsahem. Namaloval ho malíř Albert Belasco.
Rok 1994 byl pro ELOY zvláštním rokem. Skupina se ohlížela za svojí 25-ti letou historií. Klaus-Peter Matziol se vrátil jako stálý člen skupiny a společně s Frankem a Michaelem Gerlachem plánovali další aktivity. Chtěli zrealizovat nové album, které by mělo přijít na trh na podzim. Nejprve však museli něco vyřídit: CHRONICLES!
Frank si předsevzal, že na trh přijdou dvě alba, která budou obsahovat ty nejlepší a nejúspěšnější tituly ELOY.

Frank Bornemann:
"Rozhodli jsme se ty nejlepší kousky nahrát znovu v originálním obsazení s nejmodernější technikou. Pozvali jsme dřívější členy skupiny a vzniklo velké session, jehož výsledkem byly skladby pro obě alba CHRONICLES. Obě CD se objevila na trhu bez obvyklého marketingu, avšak u fanoušků získala velice pozitivní ohlas a prodávala se neuvěřitelně dobře."

Songy na CHRONICLES NO.1 a CHRONICLES NO.2 znějí silněji a dynamičtěji než v originálu. Alba vyšla u SPV v krásném provedení. Jen je škoda, že volba titulů začíná až rokem 1977 s albem OCEAN. Neměla se opomenout díla jako DAWN nebo POWER AND THE PASSION. V tomto spojení by to bylo mnohem zajímavější.
Možná to byl důvod proč EMI-Electrola vydala, téměř zároveň s SPV, také dvě výběrová CD: BEST OF ELOY - THE EARLY YEARS (pokrývá období 1972-1975) a BEST OF ELOY - THE PRIME (mapuje roky 1976-1979). Obě CD jsou vybavena pěkným obalem, ale tím to bohužel končí. Očekávalo se vydání třetího CD z let 1980-1984, avšak dodnes se neuskutečnilo. Eloy 1994Místo toho se objevilo další BEST OF ELOY, které vyšlo pouze v Řecku a USA. Přesto se sluší firmě EMI-Electrola poděkovat za snahu o připomenutí 25.výročí kapely ELOY.
Avšak zpět do roku 1994. Frank často jezdil za Michaelem Gerlachem do Berlína, kde postupně skládali hudbu pro nové album nazvané THE TIDES RETURN FOREVER. Toto album si zaslouží zvláštní místo v diskografii ELOY. Hudebníci se rozpomněli na své nejlepší časy a použili při nahrávání nástroje a aparaturu ze 70.let.

Frank Bornemann:
"Použili jsme analogové keyboardy a staré varhany Hammond a vznikl, námi tak ceněný, "starý" sound. Album mělo představit markantní stylotvorné elementy dřívějších děl v syntéze s moderním aranžmá a tradiční atmosférou ELOY. Finále na THE TIDES RETURN FOREVER tvoří další song s tématem Jeanne d'Arc, a to "Company Of Angels", do kterého je zakomponovaný klasický chorál."

Hudebně nabízí album mnohé. Titulní kus "The Tides Return Forever" je dnes již klasickým hitem ELOY a patří do zlatého fondu skupiny. Dalším vrcholem je zajisté pokračování Jeanne d'Arc, titul "Company Of Angels".
Album se objevilo na trhu na podzim roku 1994, přesně v době, kdy 7 německých měst zažilo něco, co tady dlouho nebylo: ELOY na turné!
Trio Frank Bornemann, Klaus-Peter Matziol a Michael Gerlach, posílili Bodo Schopf(drums), Steve Mann(gtr, keyboards) a dvě zpěvačky Tina Lux a Susanne Schätzle. Tyto koncerty byly pastvou pro oči i uši. ELOY měli dobrou světelnou aparaturu a předváděli zábavnou pódiovou show. Všechny koncerty byly hojně navštěvovány a skupina byla euforicky zdravena fanoušky, kteří měli dlouhou pódiovou abstinenci. Byl to triumf se kterým nikdo nepočítal. Nové CD šlo tak dobře na odbyt, že bylo každý večer vyprodáno a muselo být doplňováno. Žádný z návštěvníků neopustil sál před koncem koncertu. Hudebníkům bylo jasné, jak po nich fanoušci žíznili. Díky obrovskému úspěchu pokračovali na jaře 1995 s dalšími 5 koncerty, které byly zrovna tak úspěšné. Zároveň byl založen Eloy's Fan Club. A jako třešnička na dortu přišlo ocenění v podobě zlaté desky za album OCEAN, jehož se prodalo přes 250.000 exemplářů.
Po turné chtěl původně Frank skupinu rozpustit, avšak neustále přemýšlel, zda je toto rozhodnutí správné. Nakonec tuto myšlenku zapudil a vrhnul se do projektu, který ho měl stát v budoucnosti spoustu času: OCEAN 2 - THE ANSWER.

Frank Bornemann ke svému nápadu:
"Ptal jsem se sám sebe, co bychom mohli fanouškům ještě nabídnout. Odpověď mi vlastně dala zlatá deska OCEAN, která visí v mé kanceláři. Mnoho lidí se mě často ptalo, zda by ELOY nemohli zase udělat takové opulentní konceptuální dílo jako byl právě OCEAN. Také obrovský prodejní úspěch by byl lákadlem pro gramofirmy. OCEAN byl do té doby nejúspěšnějším německým progresivním albem, které mělo již svůj kultovní status. Laťka byla nastavena vysoko a věděl jsem, že musím zatnout zuby a vytvořit dílo, které by mělo srovnatelnou hloubku a reflektovalo dnešní dobu. Mezi jiným to znamenalo probudit hudebního ducha 70-tých let a konfrontovat ho s dnešními technickými možnostmi."

Po inspirativní cestě po Francii se Frank vrátil do Hannoveru s obrovskou zásobou nápadů. V následujícím týdnu vznikl u Michaela Gerlacha v Berlíně veškerý hrubý materiál pro OCEAN 2. Ostatní hudebníci krátce na to obdrželi demosnímky, aby je doplnili vlastními nápady. ELOY se opět stali kvartetem, neboť se napevno přidal i bubeník Bodo Schopf.
Nahrávání v Horus-Sound studiu začalo v létě 1997. Trvalo to však přes rok, než byly všechny skladby nahrány. Pracovalo se, tak jako v roce 1977, analogovou nahrávací technikou, ale byly zde určité rozdíly, dané dobou.

Klaus-Peter Matziol:
"Hudba se vyvíjela, zrovna tak jako samotní hudebníci. OCEAN 2 měl samozřejmě lepší hudební kvality než OCEAN. Důležité bylo, abychom našli spojovací bod."

Frank Bornemann k textové části:
"Když jsme úspěšně zvládli hudební stránku díla, stál jsem před problémem vytvořit příběh, který by navazoval na OCEAN. OCEAN tenkrát popisoval osudy celého lidstva, vize, apokalyptické předpovědi, religiózní a okultní reflexe. Žádná jednoduchá věc, jak na to navázat. Středem nového konceptu se stala otázka smyslu lidské existence. Tak vznikl podtitul OCEAN 2 - THE ANSWER. Proti Jürgenovi, který pro svou textařskou práci před 20 lety, nejprve zpracoval spoustu literatury, jsem chtěl čerpat jen ze své nejhlubší intuice. Snad se mi to podařilo."

Hudebně i textově je OCEAN 2 - THE ANSWER tím, co dnešní i dřívější fanoušci označují jako "Top Of The Tree". Album vyšlo v říjnu 1998 u Gun Records s obalem od Wojtka Siudmaka. Frank Bornemann si na něm postavil pomyslný pomník s titulní skladbou "The Answer". Ve finálním chóru slyšíme místy 360 hlasů, které částečně pocházejí od pražského filharmonického sboru.
V prosinci 1998 následovalo turné po německých městech. ELOY se vypravili na cesty s gigantickou technikou. Mimo nejmodernějšího surround soundu měli sebou bombastickou světelnou aparaturu. Fanoušci ELOY se sjeli z celého světa, aby "svoji" skupinu zase viděli na pódiu živě. Všechny koncerty byly triumfální!
A zde historie ELOY zatím končí. Není mi známo, zda se v dohledné době dočkáme jejich dalšího alba. Skupina se se svými fanoušky oficiálně rozloučila v roce 2000. EMI-Electrola bude postupně zveřejňovat všechna jejich starší alba. V plánu je 3-CD-Box s nový songem, který by měl být nahrán v nejbližší době.
Jak jsem poznal kapitána Franka Bornemanna, nenechá svoji plachetnici přivázanou u mola příliš dlouho. Je opět v plné síle a s kompletní posádkou. Stačí vytáhnout kotvy a ELOY pod jeho vedením opět vyrazí na další OCEÁNY ...

Nakonec bych chtěl poděkovat všem příznivcům ELOY, jež mi s tímto článkem pomáhali. Obzvláště Frankovi Bornemannovi, který mi neúnavně povídal o historii skupiny, Monice Grounds a Robinovi Stierkatovi za dlouholetou spolupráci ve fan klubu, výtvarníkovi Michaelu Nartenovi, Gerdovi Gliniorzovi od EMI a samozřejmě Kurtovi Mitzkatisovi z časopisu German Rock za výbornou kooperaci.

Volker Kuinke


(Příspěvky poskytli: Klaus Unland, Stephan Schelle, Wolfgang Pokall, Bernd Kunze, Kurt Mitzkatis, Eckhard Gallus, Roland Weiler, Karsten Maas, Carsten Agthe, Walter Habner)

1998, 2003 German Rock e.v. (1-Juni 2000)

/překlad - Ilona 2007, jazyková úprava V.S./


Eloy - orientační discografie


* Eloy (1971)
* Inside (1973)
* Floating (1974)
* Power and the Passion (1975)
* Dawn (1976)
* Ocean (1977)
* Live (1978)
* Silent Cries and Mighty Echoes (1979)
* Colours (1980)
* Planets (1981)
* Time to Turn (1982)
* Performance (1983)
* Metromania (1984)
* Codename Wildgeese (1985)
* Ra (1988)
* Rarities (1991)
* Destination (1992)
* Chronicles I (1993)
* Chronicles II (1994)
* The Tides Return Forever (1994)
* The Best of Eloy Vol.I - The Early Days 1972-1975 (1994)
* The Best of Eloy Vol.II - The Prime 1976-1979 (1996)
* Ocean 2: The Answer (1998)
* Timeless Passages (2003)...



About Us | Contact Us | ©2007 Mládek Zdenek