Music archiv - Story kapel

Wallenstein


SLAVNÁ HISTORIE A OŽIVENÉ VZPOMÍNKY 


Harald 1952Skupina WALLENSTEIN byla založena v Mönchengladbachu koncem šedesátých let minulého století a měla původně 15 členů. Hnací silou kapely byl klávesista a zpěvák Jürgen Dollase, který až na dvě výjimky zkomponoval a otextoval všechny její skladby. WALLENSTEIN existovali do roku 1982 a vydali 9 dlouhohrajících desek. Skupina se původně jmenovala BLITZKRIEG a v jejich řadách působil ještě Wolfgang Steinicke. Brzy se zjistilo, že v Anglii již existuje soubor stejného názvu, proto se přejmenovali na WALLENSTEIN, podle hrdiny třicetileté války - frýdlantského vévody z Valdštejna.
Dollase měl v té době již mnoho hudebních zkušeností. Byl ovlivněn různými hudebními směry jako je klasika a jazz, a oklikou se dostal k rocku. 
Sám vzpomíná:
”Jako devítiletý jsem se začal učit na klavír u varhaníka v našem kostele. Po několika letech jsem zvládnul oba nástroje a chtěl jsem se učit na čelo. Skončil jsem u kontrabasu, který byl potřebný u školního orchestru. Měl jsem velké štěstí na svého učitele hudby. Byl jím Klaus Stoll, který tenkrát hrál v městském divadle v Mönchengladbachu a později se stal sólistou na kontrabas v berlínské filharmonii. Díky němu mě tento nástroj fascinoval. V patnácti letech jsem začal hrát v skifflové a posléze v tradicionalistické jazzové skupině. To bylo až do maturity v roce 1967. Tenkrát jsem se pohyboval na scéně jazzového klubu ve Viersenu, který ještě dodnes existuje. 
Harald 1954S popem a rockem jsem se dostal do nepřímého styku přes mé přítelkyně. Klasických vzorů bylo mnoho. Byl jsem čím dál víc infikován každou dobrou hudbou – což platí ještě dnes, i když v současné době již hudbu nedělám a ani aktivně neposlouchám.
Hodně jsem uznával Brucknera, Mahlera nebo Richarda Strausse, kteří z mimořádného klidu přecházeli do mohutného symfonického patosu, což se mi zdálo velice rockové. K mému obratu k rocku – to bylo v letech 1967/68 v době vojákování u pohraničního vojska (služba u něho byla mnohem tvrdší než normální vojna) – přispěl Jimi Hendrix. Přímý vliv na mé vlastní kompozice měli PINK FLOYD a SOFT MACHINE, byla to jakási směs obou kapel”.

První dvě alba WALLENSTEIN nahráli Jürgen Dollase (keyboards, vcls), bubeník Harald Grosskopf, který již měl zkušenosti z různých rockových kapel, Holanďan Jerry Berkers (bas, vcls) a americký kytarista Bill Barone.
Jürgen DollasePrvní koncert WALLENSTEIN v obsazení Dollase, Grosskopf a Barone se konal v roce 1971 v Kaiser-Friedrich Halle v Mönchengladbachu.

”Publikum bylo nadšené, náš sound byl nezvykle agresivní a komplexní. Kompozice byly stravitelné, pouze částečně komplikované.” (Harald Grosskopf).  
”Jürgen a náš bývalý roadie Corrado mě našli u hippie-komuny v Hannoveru. Jeden neznámý bubeník, který nedodržel termín castingu u WALLENSTEIN, byl důvodem, že mě tito dva spontánně vzali do kapely. Zabalil jsem si věci a druhý den jsem odcestoval do Viersenu, kde jsem několik týdnů bydlel ve sklepě u velké Jürgenovy rodiny. Dollase, který studoval malířství, byl velice cílevědomý a extrémně disciplinovaný.” (Harald Grosskopf).  


Bill Barone měl již mnoho zkušeností z USA. V 60-tých letech hrál ve skupině VARIATIONS a společně s hudebníky z THE RASCALS vystupoval v roce 1970 na Janis Joplin Memorial Session v blízkosti Philadelphie.

Bill Barone”Vlastně jsem měl zajištěné studentské místo na Pennsylvania State University pro aviatiku, avšak měl jsem pocit, že mě Bůh přemístil jako loutku a postavil ke kytaře.” (Bill Barone).

”Jak jsem se dostal k WALLENSTEIN, to je dlouhá historie. V devatenácti letech (27.5.1971) jsem letěl do Londýna, kde jsem nikoho neznal! Chtěl jsem hrát v Anglii, neboť se mi tamní hudba líbila. Měl jsem štěstí na taxikáře. Zeptal se mě, kam chci. Odpověděl jsem, že do levné hospody nebo hotelu, kde seženu pokoj. Odvezl mě do Youth Hostel Wits End House v londýnské čtvrti Paddington. Byl jsem tam měsíc. Jednoho dne jsem se svým spolubydlícím navštívil Stonehenge a Salisbury, nedaleko Londýna. Když jsme se vrátili, potkal jsem týpka, který se zeptal, jestli jsem Bill. Vysvětlil mi, oč jde. Byl roadie BLITZKRIEG, tedy kapely WALLENSTEIN, než se přejmenovala. Jezdil dvakrát ročně do Londýna nakupovat hudební podklady. Sdělil mi, že skupina v Německu ztratila kytaristu. Náhodou jsem si den před tím vypůjčil zesilovač. Zeptal se, jestli bych mu mohl zahrát něco od THE WHO nebo něco podobného. Zaposlouchal se a pak mi řekl: ”Zítra jedeme do Německa”.
Odpověděl jsem se smíchem: ”Samozřejmě”!
Řekl, že mě zadarmo odveze, abych si to s kluky mohl zkusit. Pokud by to neklaplo, odveze mě zdarma zpět.
29.6.1971 jsme odjeli a 30.6. jsme byli v Mönchengladbachu. Kolem poledne jsme začali hrát, padli jsme si do noty a bylo rozhodnuto, že zůstanu. Byl jsem tam celkem 4 roky. 30.6.1975 jsem odletěl zpět do USA.” (Bill Barone).      

Pro zjednodušení byla první LP deska nazvána ”BLITZKRIEG”. Byla nahrána v roce 1971 ve studiu Dietera Dierkse v Stommelenu u Kolína. Titul možná ukazuje na politicky orientovanou desku, ale není tomu tak. Pouze skladba ”Manhattan Project” má politické pozadí.

”Album ”BLITZKRIEG” je ovlivněno historickou postavou Wallensteina (Valdštejna). V televizi v šedesátých letech jsem jako třináctiletý mohl sledovat Schillerovo drama ve špičkovém obsazení. Wallenstein byl záhadný válečný vojevůdce. Identifikovali jsme se s touto psychologicky rozporuplnou postavou.

Byl tu kus nazvaný ”Manhattan Project”. Šlo o kód pro atomový výzkum v právě uzavřeném tajném centru Los Alamos v novomexické poušti, kde se ve 40-tých letech prováděly pokusy. Byl jsem tam před několika lety. Myslím, že Jürgen měl tenkrát jako jediný z nás intelektuální nadání k politickému smýšlení. Jinak jsme dělali v té době běžný progresivní rock.” (Harald Grosskopf).

První alba ”BLITZKRIEG” a ”MOTHER UNIVERSE”, jsou monumentální desky časné německé rockové scény, pro komerční účely těžko stravitelné. Oba opusy vyšly na legendární značce Pilz a dnes mezi sběrateli dosahují špičkových cen.
”BLITZKRIEG” částečně obsahoval disharmonické elementy (deska má pouze 4 skladby), zato ”MOTHER UNIVERSE” přináší virtuózní kusy jako je například barokní ”Shakespearesque” (zhudebněný sonet od W.Shakespeara).  
Na obě díla musíme nahlížet jednotlivě, neboť ”BLIETZKRIEG”, kromě krátkých vokálních pasáží, představuje čistě instrumentální desku, naproti tomu ”MOTHER UNIVERSE” obsahuje kratší songy s delšími zpívanými pasážemi a žádnou instrumentálku.
”BLITZKRIEG” je dodneška zvláštní album, které vedle výbušného 11-ti minutového kusu ”Lunatic”, na kterém má zásluhu Harald Grosskopf, představuje i klidné melancholické kompozice jako je například ”Audiences”. Deska působí jakoby neměla žádné rockové vzory, sound je absolutně novátorský. Dnes jsou první desky WALLENSTEIN řazeny ke krautrocku.  Tento pojem se stal kultem.

wallenstein”Na počátku jsme byli progresivní skupina, která měla dobrou kritiku nejen u Soundu, ale i v Musik Expressu. Publikum patřilo vždy k hippie drogové scéně (což byl tenkrát jiný pojem, než platí dnes). Mohli jsme se považovat za krautrock? Částečně ano. Skladby napodobovaly anglo-americký styl s německým akcentem. Jinak jsme ale vždy byli relativně vysoce originální skupinou.” (Jürgen Dollase).  

”Německou scénu jsem zpočátku takřka neznal. Postupně jsem se doslechl o AMON DÜÜL, ASH RA TEMPEL, BIRTH CONTROL, TANGERINE DREAM a KROKODIL, ti jsou myslím ze Švýcarska. Členy těchto skupin jsem osobně neznal. V těch dobách nebyla žádná oficiální rocková scéna. Publikum mělo uši otevřené pro nové a výjimečné věci a dalo se před ním cokoliv vyzkoušet. Politice v Německu jsem tenkrát rozuměl málo. Politika nikdy mou hudbu neovlivnila.” (Bill Barone).

”Krefeld byl tenkrát festivalový pojem. KRAFTWERK tam hráli ještě předtím, než měli svůj velký hit ”Autobahn”, často jako poslední skupina, která svými zvláštními zvuky zahnala poslední zbytek publika. Mě se zdáli geniální!” (Harald Grosskopf).


Album ”MOTHER UNIVERSE” startuje extaticky zpívaným titulním songem, následovaným brachiálně hranou skladbou ”Braintrain”, která spojuje překrásně zpívanou harmonii s mystickým textem:

”Welcome to your one and only trash, piggy
enjoy your meal of roasted tar
stick your bones to the air, cripple
Hydroxygenchlorsulfat

Welcome to the dawn, brother
Of a nowhere, noway world
Don´t forget to take your pills, father
It´s time to go to bed today”


Mother Univers - obalTaké na druhé straně se střídají rychlé kousky jako anti-konzumně orientovaná ”Golden Antenna” s melancholickými songy jako je třeba ”Relics Of The Past”. Obě desky jsou pro nově zformovanou skupinu extrémně náročná díla. Obal ”MOTHER UNIVERSE”, vytvořený Haraldem Grosskopfem, představuje babičku Jürgena Dollase, což byl v té době revoluční čin. Portrét staré dámy udělal z desky nejúžasnější artefakt německé rockové historie.
Na obou deskách dominují klasicky hrané Dollasovy klávesy a skvělá kytara Billa Barona. Obdiv si zaslouží i naříkavý zpěv Jürgena Dollase (částečně zpívá i Berkers), který je chvílemi v silném kontrastu s hudbou.

”Deska ”MOTHER UNIVERSE” byla silně ovlivněna esoterickým trendem. Byl jsem příslušníkem Maharishi Mahesh Jogi, meditoval jsem dvakrát denně 20 minut, a začal jsem nenávidět kuřáky, alkoholiky a pojídače masa.” (Harald Grosskopf). 

Cosmic Century - obalAlba ”COSMIC CENTURY” (1973) a ”STORIES, SONGS AND SYMPHONICS” (1975) od Dollase, Grosskopfa a Dietera Meiera, poté Jürgena Pluty (nahradil Meiera), jsou vytříbena houslemi Joachima Reisera. Představují syntézu klasiky a symfonického rocku a patří mezi nejlepší díla německé rockové scény.
Nejlepší housle jsou v ”Sympathy For Bela Bartok” (jistě tušíte, co přijde) a v ”Your Lunar Friends” s téměř strojově hranou basovou kytarou Jürgena Pluty.
Jürgen Pluta hrál již v několika lokálních skupinách jako GALAXIS BLUESBAND a PROSPER I a přes malé překážky se dostal k WALLENSTEIN.

”Později mi Jürgen Dollase vyprávěl, že se mě již dříve snažil získat jako člena skupiny. V době nahrávání třetí desky WALLENSTEIN jsem ještě neměl telefon (dnes neuvěřitelné!). Vyhledal telefonní seznam Bottropu, našel ulici Mommkamp a zavolal o dva domy dál. Sousedé mu řekli, že mě neznají, což byla lež. Přišel jsem o LP a co víc, o slávu v Bravu!” (Jürgen Pluta). 

Obě alba byla vydána u firmy Kosmische Musik – ”synonymum, které se mi zdálo spíše trapné” (Harald Grosskopf).
Nejobdivuhodnější tituly na ”COSMIC CENTURY” jsou ”Silver Arms” a geniální instrumentálka ”The Cosmic Couriers Meet South Philly Willy”. V obou kusech slyšíme fantastickou kytaru Billa Barona v perfektní souhře s Reiserovou violou a mnohavrstvými Dollasovýmy klávesami (”Kraut meets Klassik”), což se nedá ani popsat.

”Nelíbilo se mi, že se skupina chtěla ubírat směrem ke ”kosmické hudbě”. Byl jsem rock-bluesový kytarista, což jsem ukázal v ”Philly Willy”. Nechtěl jsem o kosmu ani slyšet. Jeden po druhém se mě snažili přesvědčit, abych v tomto směru spolupracoval a myslel. Spolupráce – to celkem šlo, ale nebylo to od srdce.
Výsledkem byla zmíněná věc ”The Cosmic Couriers Meet South Philly Willy”, zcela atypická a v úplně jiném stylu než zbytek alba. Byl to můj ”protestní” kousek a nabídka k uzavření míru se skupinou. Byl jsem za tuto skladbu vděčný a nechal jsem kytaru běžet víc než normálně.” (Bill Barone).

Dnes jsou desky od Kosmische Musik vzácným zbožím. Dodatečně byly totiž za spolupráce Dollase a Grosskopfa vydány Rolfem-Ulrichem Kaiserem a jsou známy pod názvem Kosmische Kuriersessions či Cosmic Jokers.  


Umělecká hodnota těchto desek byla odvislá od LSD, které se tenkrát u některých session užívalo. Drogy ovlivňovaly mnohé koncerty.

Wallenstein”Někteří členové WALLENSTEIN, převážně Jürgen a já, se zúčastňovali Kosmische Kuriersessions, kde jsme byli vždy napumpováni LSD. To bylo dodáváno ze Švýcarska a mělo mnoho společného s lidmi kolem profesora Timothyho Learyho (před jeho únosem z Afghánistánu díky CIA). Tim Leary, profesor psychologie na Harvardu, byl guru internacionální hippie scény, konzumující drogy. Napsal spoustu knih na toto téma a účinkoval také na jednom albu Kosmische Kuriere. Samozřejmě jsme také hodně užívali drogy. Po požití LSD ztratil hašiš a marihuana naprosto své účinky. Byli jsme pozváni do studia Rolfa-Ulricha Kaisera (Dirks/Stommelen u Kolína). Tam bylo přichystáno mrňavé buffee. A pak jsme začali hrát. Někdy 10 až 12 hodin.” (Harald Grosskopf).    

”Drogy? Ne, při nahrávání desek WALLENSTEIN (kromě obvyklých jointů), nikdy. Na to byla hudba příliš složitá. U session na Kosmischen Kuriere to bylo zcela jiné. Všechny nahrávky jsou celonoční improvizace pod vlivem drog, které byly postupně sestřihány na desku.” (Jürgen Dollase).

”V Amsterodamu se daly koupit velké hašišové tabulky s překrásnými razítky. S těmi jsme se potom celí potiskali.” (Harald Grosskopf).

Další eskapády ohrožovaly soudržnost hudebníků.

”Bill byl tenkrát záviděníhodný typ pro ženy. Syn italských přistěhovalců. Štíhlý, dlouhé černé vlasy, plnovous, Američan, hudebník. Toto vše stačilo, aby na něj dívky letěly.” (Harald Grosskopf).

Vedle užívání drog se mladá generace vyžívala v hádkách se ”starými”. Doba ranných 70-tých let byla vyplněna konflikty s minulými strukturami, které měly přímo či nepřímo co dělat s nacisty. K tomu podotýká Harald Grosskopf:
”Byla to doba odporu vůči rodičovské nacistické generaci. Naši učitelé byli všichni válečnými vojáky, politicky uznávající pravici a pedagogicky nezkušení. Dělalo nám radost je provokovat. Otázkou bylo, jak tuto zkostnatělou generaci co nejvíce vytočit. Vše, co odporovalo jejich pruským nacionálním ideálům, jsme s radostí využívali:
Muži s dlouhými vlasy, nedisciplinovaná povolání, žádná chuť do práce, hlasitá primitivní (černošská!) hudba, nevázaný sex (pokud možno na veřejnosti), laciné oblečení a auta ze šrotu. Neuznávali jsme vojnu a byli jsme proti válce ve Vietnamu.”  


WallensteinAlbu ”STORIES, SONGS AND SYMPHONIES” dominuje Reiserova hra na housle. Je to klasická, zručně zahraná, deska WALLENSTEIN. Jak ”The Priestess”, tak i melancholický titulní song, mají vysokou uměleckou hodnotu. Obal opět vytvořil Harald Grosskopf. Někteří kritici označili tuto LP desku jako hračičku s roztrhanými hudebními liniemi. To je nesmysl, spíše se můžeme domnívat, že toto dílo nebylo v té době pochopeno.

”STORIES, SONGS AND SYMPHONIES” bylo ovlivněno Jürgenovou ctižádostí. Příprava tohoto alba trvala na hudební akademii v Remscheidu několik týdnů. Zkoušeli jsme 8 až 10 hodin denně. Byli jsme zoufalí. Když jsme začali s nahráváním, poradil nám Dieter Dierks hned první den, abychom si ještě jednou sedli a zkusili to s jednoduššími hudebními strukturami. Ultrakomplikované kompozice jsme technicky bez problému zvládali, ale nebylo to ono. Zkoušeli jsme dalších 6 týdnů. Z toho vzniklo to, co na albu slyšíte.” (Harald Grosskopf).  

… a to bylo vskutku senzační. Joachim Reiser absolvoval zkoušky na hudební škole ve Stuttgartu (klavír a housle) a byl později v Ulmu konfrontován s mnoha nástroji a musel se tam dodatečně naučit na bicí. Také on se k WALLENSTEIN dostal řízením náhody.

”Reiser mě oslovil po koncertu v Aalenu u Swabisch-Gmundu. Toto setkání postačilo k tomu, aby se řeklo: dobře, uděláme to spolu.” (Jürgem Dollase).

”Když jsem v roce 1973 slyšel koncert WALLENSTEIN v Aalenu, moc se mi líbil. Po koncertu jsem vyhledal leadera a zeptal se ho, jestli nepotřebují houslistu. Pozval mě do Mönchengladbachu a od té doby jsem, po mé státní zkoušce, u WALLENSTEIN účinkoval. V prvních letech se mi tam moc líbilo. Pak přibýval stres, do skupiny jsme museli investovat více, než jsme dostali zpět.” (Joachim Reiser). 

I tato dvě alba dnes patří k vzácným sběratelským kouskům. V době svého vzniku se docela dobře prodávala (například hodně se jich udalo ve Francii). Skupina má nejhorší vzpomínky na ranná sedmdesátá léta – permanentní nedostatek peněz a jídla, i přes poměrně dobrý prodej desek.  

”Měli jsme koncert v Bordeaux, publikum bylo tak nadšené, že jsme museli zahrát čtyři přídavky, než se uklidnilo, poté jsme museli ihned do Marseille. I přes takové úspěchy jsme neměli co jíst, natož abychom měli peníze. Když jsme to do odpoledne zvládli, abychom měli šálek kávy a kus sýra, byli jsme spokojeni.” (Bill Barone).

”Obzvláště Francouzi byli našim soundem nadšeni. V jednom televizním pořadu jsme měli vystoupení se SLADE, ale peníze nám to stejně nepřineslo.
Ve srovnání s dnešním prodejním standardem desek, jsme měli tehdy mega-úspěchy. S tehdejšími čísly bychom se dnes pohybovali mezi TOP 10. Permanentně jsem měl dojem, že vše probíhá špatně. O obchodě jsme neměli ani zdání, žili jsme skromně a byli jsme hudebním průmyslem neustále okrádáni. Naše vystoupení byla časově náročná a špatně placená. Dosáhli jsme maximálně 100 DM za jednu akci. Zato jsme byli i 24 hodin na nohou. Většinou jsme jezdili skupinovým autobusem nebo pronajatým náklaďákem.
Problém byl tento: 1500 DM zálohy + 5% netto ceny (z 10-11 DM), což dělalo přibližně 0,55 DM za LP. To vše děleno čtyřmi. Při průměru 32.000 prodaných LP desek zůstávalo 4.800 DM za rok na hlavu. Z toho jsem však nikdy nic neviděl, neboť to zmizelo ve všeobecných nákladech.” (Harald Grosskopf).  

”Tenkrát začaly mezinárodní top skupiny pracovat s mlhou. Na tu jsme neměli prostředky. Používali jsme campingový vařič, na který jsme sypali prášek. Vedle mlhy vznikaly různé pachy, zřejmě ne zcela bezpečné. Při jednom vystoupení (někde v Sársku) to roadies přehnali. Celá disko bouda plná kouře, slzící oči, lehká panika, takže museli otevřít nouzové východy a všichni museli ven. Falešný požární poplach byl ze stejných důvodů vyhlášen v Kamp Lintforter Stadthalle.” (Jürgen Pluta).

”Vzpomínám si, že na festivalu v Landshutu v létě 1971, byl Bill Barone neustále  ohrožován elektrickými výboji přes mikrofon. Když pršelo, bylo to velice nebezpečné. Některé rockové muzikanty to dokonce zabilo. Po našem vystoupení si u nás podávali dveře různí manažeři od velkých gramofonových firem. Rozhodli jsme se pro značku Ohr (Hansa/Berlin), později Pilz. Tu vedl Rolf-Ulrich Kaiser se svojí přítelkyní Gille Lettman z Kolína-Dellbrücku.” (Harald Grosskopf).

”Jednou jsme chtěli hrát v neděli v blízkosti Darmstadtu. Normálně se náš manažer měl postarat o plakáty s udaným časem a místem. To se v tomto případě nestalo. Přijeli jsme a nikdo nevěděl, že budeme hrát. Řekli jsme to pouze několika lidem v autobuse. Pak jsme se odebrali do haly. Když jsme vystoupili na
pódium, bylo v hledišti asi 30 lidí. Jürgen Dollase dostal dobrý nápad – publikum posadit na pódium, aby mohlo zblízka sledovat naše vystoupení. Ten večer jsme hráli velice dobře a pro mě, jako hudebníka, to byla nejkrásnější zkušenost v mém životě.” (Bill Barone). 

”Ta nejhorší vystoupení jsme snad zažehnali. Vzpomínám si na neustálé pazvuky zničených kabelů, totální výpadek zařízení, které jsme po částech propašovali z Anglie. Ani cesty domů nebyly bezpečné. Spali jsme v autobusu vzadu na reproboxech v třeskuté zimě, neboť se nám rozbilo postranní okno. Jen roadie-řidič seděl vpředu v teple a toho jsme museli neustále budit, abychom neskončili v příkopu.” 
(Harald Grosskopf).

Po vydání čtvrtého alba vznikl ve skupině neklid. Bill Barone se vrátil do USA, kde nebyl více jak 30 let k dosažení. Dieter Meier skupinu opustil po nahrání alba ”COSMIC CENTURY” a i Joachim Reiser a Harald Grosskopf zahodili flintu do žita.

Mé poslední vystoupení s WALLENSTEIN bylo v létě 1974 ve Freiburgu. Poté, co jsem klukům sdělil, že s nimi dále nebudu hrát, se obrátila špatná nálada v kapele k lepšímu. Bylo to jedno z nejlepších vystoupení … ” (Harald Grosskopf).

”Nikdy nezapomenu na Billův poslední koncert ve Schweinfurtu, kde bylo několik tisíc Američanů. Bill s nimi dost popíjel, a poté byl tak opilý, že na pódiu třikrát nebo čtyřikrát přehlédl Dollasovo znamení k ukončení sóla. Publikum bylo otrávené, přesto bylo toto dlouhé sólo velice dobré.” (Joachim Reiser).

Páté album WALLENSTEIN ”NO MORE LOVE”, představuje skupinu ve skoro novém obsazení - Dollase, Pluta, Gerd Klöcker (housle) a Nicky Gebhard (bicí), a poprvé pro budoucnost s typickým wallensteinovským logem.
Deska vyšla v roce 1977 na značce RCA Records. Řadu koncertů ještě absolvoval Joachim Reiser, i když před nahráváním ”NO MORE LOVE” skupinu opustil. Gerd Klöcker přišel od rockové formace STORMY MONDAY, zatímco Nicky Gebhard sbíral zkušenosti jako hudebník na pódiích různých divadel a u amatérských skupin. Tato radikální kůra ovlivnila zvuk skupiny a vedla k její jisté komercializaci. I když album (vícehlasý zpěv s Dollasem) mělo jednoznačné hudební kvality starých WALLENSTEIN se symfonickými elementy, působí mnohem rockověji a obsahuje méně krautrocku. Ve skutečnosti se některé kusy přibližují hardrocku, deska je však stále poslechová. Doporučené songy jsou ”On An Eagle Wing” a ”Backstreet Dreamer” (zkomponované Dollasem s texty od Pluty a hlučně krásnými kytarovými sóly Gerda Klöckera), titulní píseň nutící k zamyšlení, jakožto i krásná ”Intro Seventy Seven”.  

Love and hate
and warm and cold
and soft and hard
so bad, so well
and all around a crowd of fools
turns gently to applaud
a last flash can´t deny
they´re on to loose
so who should give a helping hand
some words to make us understand
that I am yours
and you are mine
Yes I know I need you
invitation need no
reservation for my
respiration need no
wrong desire need no
gun on fire
It´s all in me 

Na ”NO MORE LOVE” exceluje Nicky Gebhard svými vstupy na bicí (dle tisku s výdrží dřevorubce). Na koncertu v Murrhardtu mu praskla nožní šlapka. Vůbec rok 1977 byl rokem koncertů. Na jaře absolvovali WALLENSTEIN mamutí turné s 27 koncerty v 10 týdnech. Mezi jinými hráli v Berlíně, Brémách, Bottropu, Bonnu, Kolíně a Wuppertalu. Další mezinárodní koncerty absolvovali se skupinami MAGNOLIA a ASH RA TEMPEL v Grenoblu a francouzském Colmaru. 
Od alba ”CHARLINE”, z roku 1978, se hudba WALLENSTEIN obrátila k rock-popu. Tento styl umožnil skupině zabodovat hity jako ”Charline” nebo ”Don´t Let It Be” z alba ”BLUE EYED BOYS” (1979).
”CHARLINE” se trefila do vkusu širokého spektra posluchačů a singly a alba se prodávaly jako teplé housky na krámě. WALLENSTEIN se stali velice známými, a to nejen kvůli krásnému obalu LP. Výsledkem bylo triumfální vystoupení v Rockpalastu v roce 1978. I pozdější desky WALLENSTEN byly velice úspěšné a prodalo se jich více jak 1,5 milionu kusů.
Na ”CHARLINE” hlasově dominuje Kim Merz, ale i ostatní muzikanti zperfektizovali své vícehlasy. To vedlo k tomu, že některé songy zpívali ”a capella”, jako například ”Vote For The Blue Eyed Boys”, ”Father And Son” a ”Will You”.
Kim Merz jako zpěvák a bubeník působil v duisburgských kapelách XERXES MÜLL, TANGO, BERNSTEIN a ZWEM. K WALLENSTEN přišel v roce 1978 a poprvé s nimi vystoupil v Dillingenu v Sársku.

”Jürgen Dollase dostal mé telefonní číslo od duisburgského hudebníka Petera Bursche. Zavolal mi a já odejel, předzpíval a byl angažován! Nejúspěšnější byla samozřejmě ”CHARLINE”. Ta se prodávala dobře i v Anglii. Následující desky byly čím dál méně úspěšné.” (Kim Merz).

”CHARLINE” byla bez diskusí naše nejúspěšnější LP deska (i singl). Úspěch nás naplnil hrdostí, ale nezbláznili jsme se z toho, zůstali jsme na zemi, neboť jsme hudbu dělali již spoustu let. Však jsme také tvrdě pracovali. Jürgen Dollase byl perfekcionista a workholik. Před natočením alba jsme půl roku, 8 hodin denně zkoušeli – včetně sobot a nedělí, a to ještě vedle své normální práce – Peter, Kurt a Kim v té době ještě nebyli profesionály! Mimoto nám Jürgen Dollase před natáčením nařídil separátní vokální cvičení!” (Michael Dommers).  

Obsazení pozdních WALLENSTEIN (Dollase, Kim Merz – vcls, Terry Park – bas, Charly Terstappen – drums, Michael Dommers – gtr, Peter Brough – gtr) zůstalo téměř až do konce konstantní (Peter Brough na posledním albu nehrál). Brough, Dommers a Park (vlastním jménem Kurt Schmidt) pocházeli z regionálně známé skupiny VON SCHILLER, která krátkodobě hrála i pod jménem CROSSWIND.

”Peter Brough, Kurt Schmidt a já jsme hráli u VON SCHILLER, jedné skupiny z Viersenu. Jürgen Dollase bydlel tehdy u nás za rohem. VON SCHILLER se rozpadli  v březnu 1978 po jednom legendárním koncertu (rozlučkovém), který kromě 1500 diváků navštívil i Jürgen. Všichni tři jsme poté přistáli u WALLENSTEIN. Charly byl v Monchengladbachu uznávaným rockovým bubeníkem, zpěváka jsme zajistili konkursem.” (Michael Dommers).  

”Všichni jsme se znali již předtím. Hrál jsem do roku 1976 u EXCALIBUR a Jürgen Dollase mě zavolal, zda bych neměl chuť započít novou hudební kariéru u WALLENSTEIN. První vystoupení jsme měli v Mönchengladbachu v Kaiser-Friedrich Halle v listopadu 1978.” (Charly Terstappen).

”Z mého pohledu jsem byl do WALLENSTEIN dostrkán, protože Kurt Schmidt a Michael Dommers mě u konkursu navrhli jako doprovodného kytaristu a zpěváka. To, co se v dalších měsících dělo, mohu nazvat disciplinovanou tvrdou prací. Více než půl roku jsme každý týden absolvovali pět zkoušek s celou skupinou a dodatečně dvě zkoušky individuálního zpěvu. Volný čas byl pro nás neznámý pojem. Díky profesionální přípravě a vedení Jürgena Dollase byly zkoušky úspěšné a když jsme se odebrali do studia nahrávat ”CHARLINE”, vše probíhalo hladce a bez problémů. Úspěch alba byl překvapivý. Vystoupili jsme v televizi u Ilji Richtera, Thomase Götschalka, v Rockpalastu a dokonce ve zprávách ARD. Absolvovali jsme četná živá vystoupení, mezi jinými jako předkapela SCORPIONS v Brusselu, Paříži a Kolíně.” (Peter Brough). 

V novém obsazení WALLENSTEIN dominoval Kim (Joachim) Merz se svým, jak struhadlo drsným hlasem. I pozdější songy byly virtuózní – ”Midnight Blue” nebo ”Red Wine For The Judge” (oba z ”CHARLINE”) či ”1917” (z ”BLUE EYED BOYS”). Mimochodem řečeno mohlo ”Midnight Blue” klidně pocházet z pera Jeffa Lynnea, s tím rozdílem, že Kim Merz měl více charismatický hlas. ”Charline” byla s ”All Good Children” dodatečně vydána jako singl, zrovna tak jako ”Midnight Blue” s ”Don´t Let It Be” jako B-stranou druhého singlu. 
”Don´t Let It Be” ve spojení s ”Charline” vyšly jako remix-singl ještě jednou v roce 1978. O rok později vyšel singl ”If”/”Will You”, s eskalujícími vokálními pasážemi, jako další výtažek z alba ”BLUE EYED BOYS”.  
Pozdější LP desky WALLENSTEIN ”FRÄULEINS” (RCA, 1980) a ”SSSSSSSTOP!” (Harvest, 1981) byly z důvodů vysokých nákladů černou můrou skupiny.
”FRÄULEINS” je jednoduše strukturované pop-rockové album, které dokazuje, že WALLENSTEIN, stejně jako mnoho jiných skupin, nezvládli skok ze 70. do 80.let. Scéna již patřila Punku a Nové německé vlně (Neue Deutsche Welle).
Vydané singly ”Rock High”/”Born In The City” nebo ”Lady In Blue”/Woman In Love”, se nemohly napojit na hitové úspěchy ”Charline” či ”Don´t Let It Be”, přesto však dosáhly poměrně vysoké prodejnosti.
Alba ”FRÄULEINS” a ”SSSSSSSTOP!” jsou profesionálními rockovými díly, které však neobstály v konfrontaci s časem.
Komerčně viděno, byly roky 1978 a 1979 v tvorbě skupiny těmi nejúspěšnějšími. WALLENSTEIN permanentně koncertoval a vystupoval i v televizi. Hitové singly z té doby byly vydávány i na různých samplerech jako byly ”SUPERHITS ORIGINAL” nebo ”GERMAN ROCK ON TOP”.   

”V té době se ještě krautrock hrál, hlavně u méně známých rockových kapel, ale punk a nová vlna převládala. To mi nebylo vůbec pochuti. WALLENSTEIN byla komerční pop-rocková skupina.” (Michael Dommers).

”Koncem 70-tých let došlo k převratu. Od krautrocku se přešlo k punku, Neue Deutsche Welle a elektronické avantgardě. Politika mě zajímala pramálo, ani WALLENSTEIN nebyli politikou nikdy inspirováni.” (Charly Terstappen).

”Ano, tenkrát koncem 70-tých let, skončila kultovní doba. Hrálo se více ”freaks”, jako to dělali například GURU GURU. My jsme brali vše velice vážně. Zkoušeli a hráli jsme až do krve a naše role mezi německými skupinami byla daná. Zato jsme již nebyli zváni do pořadů s Iljou Richterem a ostatními. Byli jsme ale daleci toho, aby z nás byla ”freaks” kapela.” (Kim Merz).  

A zrovna poslední album ”SSSSSSSTOP!”, (již bez wallensteinského loga), obsahuje hned několik pod kůži zalézajících popových songů, jako například ”Need A Friend”, ”Questions” nebo ”Yesterday Pictures”, které vlastně odpovídají době, takže je udivující, že tato LP deska neměla komerční úspěch. Deska je klidné popové dílo s příjemnými melodickými písničkami, vhodnými k poslechu. Je to poslední album WALLENSTEIN, které vyšlo, ale byla natočena ještě jedna LP deska. Před touto nezveřejněnou, vyšel v roce 1982 pouze singl v němčině ”Tanzen”/”Ich Habe Lust”.

”Konkrétní datum rozpadu WALLENSTEIN neexistuje. Vše se vyvinulo v podstatě samo: Peter se odstěhoval do Jižní Afriky, Charly byl napevno u WESTERNHAGEN. Po ”SSSSSSSTOP!” (pouze Dollase, Dommers a Merz) jsme nahráli další album se studiovými hudebníky, basistou Dieterem Petereitem a bubeníkem Willi Ketzerem. Album gramofirma nevydala. To bylo tuším v roce 1982.” (Michael Dommers).

”Byla nahrána deska s německými texty, a to s Kimem Merzem, Michaelem Dommersem a mnou. Na bicí a basu jsme měli ty nejlepší studiové profesionály. Před touto nahrávkou vyšel singl ”Tanzen”, který jsem nazpíval já. Na albu zpívám celou jednu stranu, druhou nazpíval Kim Merz. Nahrávky nejsou k dispozici, avšak obsahují, samozřejmě, také celkem speciální věci.” (Jürgen Dollase).

”Tenkrát jsem u toho již nebyl. Od roku 1981 jsem cestoval po různých kapelách: STINKER, RHEINGOLD, FAN FAN FANTASTISCH, FRED BANANA COMBO, atd. Zavolali mi, zda bych nemohl udělat něco jako western. Bylo mi to fuk, protože jsem potřeboval peníze. Vlastně byl country&western v mém stylu. Tak jsem odjel do Mnichova, ale asi jsem špatně v telefonu rozuměl, neboť jsem skončil u WESTERNHAGEN!” (Charly Terstappen). 

”Tradiční, anglicky zpívaný rock a pop nebyl najednou v Německu žádaný. Scénu řídili Feldmann Trommelt, Anette Humpe, UKW, atd. Tady již nebylo pro nás místo. Ani u gramofonových firem, ani na koncertních pódiích. Dal jsem si malou oddechovou pauzu a poté jsem dával hodiny na klavír a připravoval se na sólovou kariéru jako textař a hudebník. To také klaplo! Protože jsme měli u WALLENSTEIN pouze volné kooperační smlouvy, naše spolupráce po posledním albu jednoduše skončila.” (Kim Merz). 

Existoval ještě jeden post-wallensteinovský projekt, ve které účinkovali společně Jürgen Dollase a Michael Dommers.


Dollase”Koncem období WALLENSTEIN, když jsme natočili s Merzem a Dommersem nevydané album v němčině, se objevil zajímavý a vysoce komplikovaný vokální projekt nazvaný RADIO FOUR. Za spoluúčasti Molly Schreiber z Dortmundu jsme dělali hudbu na způsob německy zpívaných MANHATTAN TRANSFER s vynikajícím aranžmá a uvolněnými ironickými texty. EMI v Kolíně nás na tom nechala několik měsíců pracovat. Byl to velký příslib do budoucna! Skoro hotové album však narazilo na odpor ve firmě. Tehdy jsem měl hudby plné zuby. Lidi, kteří si pásku poslechli, ji považují za velice originální. Nikdy jsem se s tím už potom nezabýval, tento materiál zůstává vlastně neobjeven. V polovině 80-tých let jsem spolupracoval s RHEINGOLD (projekt sestával hudebně vlastně jen ze mne a Bodo Staigera). Pokud vím, nic z toho nebylo. Jednoho dne, zcela frustrován, jsem se vším praštil. Bodo pořádně nevěděl, co vlastně chce.” (Jürgen Dollase).  

Charly Terstappen odvedl spoustu muzikantské práce. Hrál u skupin EXCALIBUR, FRED BANANA COMBO, WESTERNHAGEN, TWELVE DRUMMERS DRUMMING, BELFEGORE, DV8, PINBALL, ARSCH HUH ZANGUSSENANDER, SHAHBRACK, ERLKÖNIG´S TOCHTER a v roce 2003 u LORDS. Kromě toho nahrával desky s Gerdem Kösterem, LSE a FARFARELLO. Za svou práci na bicích obdržel 3x zlato, 2x platinu a 1 x dvojitou platinu. Získal 1.cenu u Fachblatt Musikmagazin v Pop-Poll´92 v kategorii ”LP deska roku” za album ”JaJa” skupiny WESTERNHAGEN.

”Pro Austrálii byl název našeho prvního alba ”BLITZKRIEG” příliš silný (u nich se jmenovalo ”WALLENSTEIN”), to jsem nechápal. Ani jejich verze obalu se mi moc nelíbila, neboť cover příliš okatě zdůrazňoval, že tato deska musí být velice space-rocková.”
(Jürgen Dollase).   

Skladby od WALLENSTEIN jsou ke slyšení také na samplerech ”WORLD OF KRAUTROCK” (1997) nebo ”NEUE DEUTSCHE VOLKMUSIK” (Pilz, 1974), jakožto i na sampleru ”GERMAN ROCK ON TOP” (RCA, 1979).
Bohužel nebyly vydány žádné live desky, i když skupina vystupovala na známých hudebních festivalech jako First Dortmunder Rockdream Festival (Dortmund,1976), Deutschrock-Festival (Krefeld, 1973), Loreley-Festival (1979) nebo v Rockpalastu v pořadu Sound&Music Festival (Dortmund, 1978).
V roce 1980 absolvovali WALLENSTEIN evropské turné se SCORPIONS, které vedlo přes Essen, Kolín, Brussel a Paříž.
Televizní vystoupení WALLENSTEIN zažili ve WDR Rockpalastu (1978), v pořadech Ilji Richtera (Disco 1979), Thomase Göttschalka (Szene 1979) a Billa Ramseye
(Lieder&Leute 1981).
Poslední koncert WALLENSTEIN se odehrál v Baden-Badenu.


GENEALOGIE SKUPINY


V řadách WALLENSTEIN se objevila řada plnokrevných hudebníků, kteří ovlivnili hudební vývoj v celém Německu. V první řadě to byl geniální bubeník Harald Grosskopf. Mezi jinými ho angažoval Klaus Schulze pro nahrávání svých sedmi alb: ”MOONDOWN”, ”BODYLOVE”, ”MOOGETIQUE”, ”BODYLOVE II”, ”X”, ”LIVE” a ”THE ESSENTIAL”.
Dodnes pracuje jako hudebník a producent s četnými sólovými alby (”SYNTHESIST”, ”OCEANHEART”, ”WORLD OF QUETZAL”, ”SPRACH PLATZ SPRACHE”). Pracoval i na skupinových projektech s ASH RA TEMPEL a na dvanácti dalších projektech s ASHRA. S mnoha skupinovými projekty je zastoupen na minimálně 16-ti samplerech.
Harald Grosskopf se stal otcem dvojčat, renovuje svůj dům a vydal v roce 2004 nejnovější CD ”YETI SOCIETY”.

”Ve studiu Dietera Dierkse jsem se seznámil s berlínskými elektroniky, kteří jako lidé byli příjemní a nekomplikovaní. Jejich monotónní ”sequencer music” mne doslova fascinovala. Zkontaktoval jsem Floriana Frickeho (POPOL VUH) a Manuela Götschinga (ASH RA TEMPEL) a spolupracoval jsem na jejich četných albech.”
(Harald Grosskopf).

Jürgen Dollase a Harald Grosskopf kromě všeho ještě hráli u COSMIC JOKERS (alba: ”COSMIC JOKERS” (1973), ”SCI-FI PARTY” (1974), ”PLANET SIT IN” (1974), ”GALACTIC SUPERMARKET” (1974), ”GILLES ZEITSCHIFF” (1974) – vše u Kosmische Kuriere).
Dollase dále spolupracoval s Walterem Wegmüllerem na albu ”TAROT” (Ohr, 1973), na LP desce skupiny WALPURGIS ”QUEEN OF SABA” (Ohr, 1972) a společně s Billem Baronem na sólové desce Jerryho Berkerse ”UNTERWEGS” (Pilz, 1972).
Dollase s Berkersem také vypomáhali na albu ”BAUER PLATH” (Pilz, 1972) dua WITTHUSER & WESTRÜPP.    
Jürgen Dollase byl multitalentovaným umělcem. Nejdříve studoval na akademii umění v Düsseldorfu malířství u profesora Hoehmeho, byl činný v oboru vysokoškolské politiky ve studentském parlamentu, působil v představenstvu kostelního chóru a byl spoluzakladatelem spolku ”Schola Antiqua”.
V roce 1979 složil zkoušky a jako hudební a umělecký pedagog pracoval, na částečný úvazek, na umělecké škole v Aachenu. Dnes píše do Frankfurter Allgemeinen Zeitung a jako žurnalista na volné noze přispívá do různých kulinářských časopisů. Bohužel již nikdy nebyl aktivní jako hudebník.  

”Dollase jsme z různých důvodů přejmenovali na Qualle (tj.Medusu). Protože prakticky nejedl nic jiného než řízek a hranolky, objednal jsem jednou u číšníka: ”Hrnek planktonu pro medusu, prosím”. Nechápu jak může psát do gurmánských časopisů.” (Nicky Gebhard).

Jerry Berkers, který WALLENSTEIN opustil již po druhém albu, začal cestovat po Vietnamu, kde hrál s různými skupinami. Extrémní prožitky zasáhly jeho psychiku tak, že musel být léčen. Již nikdy nebyl normální.
Dieter Meier, další baskytarista, kterého můžeme slyšet na albu ”COSMIC CENTURY”, zemřel v 80-tých letech na následky alkoholismu.

”Dieter žil u své babičky. Oba měli problémy s alkoholem, každý večer si nesli domů basu piva. Byl jsem zděšený, když jsem ho po letech, těsně před jeho smrtí, potkal. Před tím štíhlý muž, nyní vážil 120 kg. Jeho konec byl tragický: našli jej v bytě své psychicky postižené babičky. Ležel tam již týden mrtvý!”
(Harald Grosskopf).

Bill Barone pracuje v Philadelphii v centrále firmy Caterpillar a dělá hudbu (bohužel) již jen příležitostně.
V USA hrál Bill ještě několik let s různými lokálními skupinami a měl občas i větší vystoupení, jako například v roce 1977 s Chuckem Berrym. Z těchto vystoupení neexistují žádné zvukové záznamy. Německo, po skončení hraní u WALLENSTEIN, navštívil pouze třikrát (v letech 1980, 2003, 2004).
Zúčastnil se ale jedné vzpomínkové session s Dollasem, Grosskopfem a Plutou v Monchengladbachu. Ještě dnes mluví Bill Barone extrémně dobře německy s krásným monchen-gladbacherovským akcentem.

Jürgen Pluta vydal sólové desky ”BLANCHE” (Rocktopus, 1980) a ”COMMUNICATION” (Rocktopus, 1982). Jako host se zúčastnil natáčení třetího alba Düsseldorfské skupiny STREETMARK ”DRY” (Sky, 1979). I on je dodnes hudebně aktivní a má rozděláno několik DJ projektů v techno sféře, s kterými se dostal v roce 2004 až do Moskvy. V současnosti žije a pracuje v okolí Bottropu.

Joachim Reiser opustil WALLENSTEIN v roce 1976 a stal se docentem houslové hry na hudební škole v Monchengladbachu, kde pracuje dodnes.
Vydal četná sólová alba, například ”PINK LIGHTS IN THE BLUE DARKNESS” nebo ”BEST OF JOACHIM REISER” (u firmy RSO), která komerčně neobstála a obsahují experimentální díla velice vzdálená od mainstreamu. 
Joachim Reiser hudebně ovlivnil již druhou generaci, neboť jeho žáci zakládají své skupiny jako například TAKING SHAPE nebo THE ELECTROLYTES. 

”Od té doby pracuji už jen na hudební škole v Monchengladbachu, kde jsem začal již v lednu 1974. V roce 1984 jsem založil ROCKSTREICHORCHESTER, pro nějž píši, z důvodu nedostatku jiných materiálů, většinou sám. Některá má díla vydalo nakladatelství Schott, některá Tonger.” (Joachim Reiser).

Kim Merz vydal na značce Coconut (v němčině) dvě sólová alba: ”WENN DER VOLLMOND ZUSCHLÄGT” (1983) a  ”KOPF ODER ZAHL” (1984). Mezi jinými byl i textařem songů Wolfganga Peetryho: ”Wahnsinn”, ”Die Vierte Dimension” a ”Gnadenlos”.
První hit jeho sólové kariéry, která začala v roce 1978, byl ”Der Typ Neben Ihr”. Dále založil chór KÖNIG DER CITY, který se podílel na turné Jürgena von der Lippeho. Taktéž působil v revivalové skupině FKK, ve které hrál i Michael Dommers. Dnes dělá producenta umělcům jako je Jürgen von der Lippe, Helge Schneider, HERBERT KNEBELS AFFENTHEATER, TILL & OBEL a Hans Werner Olm. Nazpíval též aktuální hymnu MSV.

Také Nicky Gebhard je dodnes multimediálně aktivní: se skupinou M.E.K. vydal v roce 1981 album ”BILK NETT UND ADRETT”, jakož i CD ”GEE FISH” (1996), ”PLAY ALONGS” (1997) a ”NO CRY JUST MUSIC” (1998) a je zastoupen na sampleru ”GUITAR TALK” (1999). Dále pracuje jako žurnalista a fotograf a je volným spolupracovníkem různých nakladatelství a gramofirem. Momentálně je na turné se svojí skupinou GEE FRESH a představuje své nové instrumentální album.

Mnoho zkušeností s hudebním průmyslem má také Charly Terstappen, který přišel k WALLENSTEIN z již existující skupiny EXCALIBUR. Je dodnes hudebně aktivní. Hrál ve WESTERNHAGEN a v Kurtem Schmidtem (Terry Parkem) založené skupině TWELVE DRUMMERS DRUMMING, kde byl aktivní i Peter Brough. TWELVE DRUMMERS DRUMMING vznikli z formace, která předtím nesla název VOLKSWAGEN, pod kterým nahrála četné demo snímky, a patřila k progresivním skupinám 80-tých let.
Charly Terstappen hrál u bezpočtu skupin a sólistů, jmenujme například: RHEINGOLD, BELFEGORE, Diamanda Galas, FARFARELLO, Nena, atd.  

Peter Brough hraje s Charlym Terstappenem u PINBALL a DEAD GUITARS, kteří koncem roku 2004 představili své nejnovější CD v Německu a Holandsku.

Michael Dommers prošel kapelami KRATOGA, VON SCHILLER, CROSSWIND, THE OFFICIALS, RADIO FOUR, KIM MERZ BAND, DENISE BROOKS BAND a FKK.
Aktuálně je aktivní u skupiny FLIEGER, EICHINGER & PETER BURSCH´S ALL STAR BAND.
Kromě toho píše (společně s Dieterem Roesbergem ze SATIN WHALE) pro hudební magazín ”Gittare & Bass” a jako studiového hudebníka jej můžeme slyšet na nehorázném množství desek.


ZÁVĚREČNÉ RESUMÉ


”Z mého pohledu skupina postrádala vnitřní soudržnost. Nebyli jsme opravdoví přátelé. Byl jsem frustrovaný a byl jsem první po Wolfgangu Steinicke, který se ke skupině otočil zády. Společná vystoupení byla málokdy radostná a dávali jsme vinu jeden druhému. Jürgen s námi, kromě hudby, nechtěl mít nic společného. To nebylo dobré. Měl jsem být tenkrát trpělivější. Jürgena jsem potkal po 15-ti letech a velice jsme se sblížili a respektovali. Když ukončil svou hudební kariéru, začal s malováním a studiem o profesora Hoehmeho. Protiklady v jeho povaze se mi dnes líbí. V časech WALLENSTEN jsem ale nevěděl, co si s tím počít. Jeho kuchařské umění, které z něho udělalo jednoho z předních odborníků v gastronomii, je výsledkem jeho celkového vývoje. Z jednoho dne na druhý změnil stravovací návyky ze špatných na vysoce kvalitní.” (Harald Grosskopf).

”Mě se u WALLENSTEIN líbilo, byl jsem nadšený, když jsem mohl vystupovat se svými spoluhráči a radoval jsem se, když bylo publikum spokojené. Oproti předtím absolvovaným ”klasickým” koncertům se mi líbilo, že zde malé chyby neměly žádný význam. Nemusel jsem si říkat ”doufám, že neudělám žádnou chybu”, mohl jsem si volně zahrát. A nemusel jsem nosit sako a kravatu – což jsem nenáviděl!
Nejdůležitější bylo to, že jsme mohli hrát naprosto svobodně, aniž někdo řekl: ”to musíš hrát tak a tak”. Rád bych v tom pokračoval, ale vše se zvrtlo jinak a zůstal mi jen nesplněný sen. Našel jsem však alternativu, ne tak rozšířenou, avšak za to osobitější.” (Joachim Reiser).

”Díky členství ve WALLENSTEIN jsem v materiálním smyslu sice nezbohatl, zato jsem se mnohému naučil a mnohé zažil – x koncertů doma i v cizině. Vive le France!”
(Jürgen Pluta)

”U WALLENSTEIN jsem téměř nic nevydělal. Jako životní zkušenost se to však vyplatilo – velké akce, koncerty, cestování, spousta poznatků z práce ve studiu. Věřím, že my čtyři bychom si zasloužili větší platy. Žít jako hudebník bylo sakramentsky tvrdé. Často jsme byli o hladu a naše peněženky zely prázdnotou. Jednu dobu jsme bydleli v bunkru z 2.světové války, jindy na ulici. Mohl jsem zavolat rodičům do USA či odletět domů, to jsem ale nechtěl. Když se skupina zcela rozpadla a já ztratil svou životní lásku, vrátil jsem se do Ameriky. Do té doby bych kluky nikdy neopustil. Tyto zkušenosti jsem bohužel v USA musel zažít ještě třikrát. Pokaždé se skupinami, které hrály čtyři roky a poté se rozpadly.
Nemohl jsem nic dělat. Celkem 16 let jsem tvrdě pracoval, a to za směšný plat. Poté jsem s hraním v kapelách přestal. Avšak dnes, po mnoha letech, bych v tom klidně pokračoval. Moc mi to chybí.” (Bill Barone).

”Nechtěl bych přijít ani o pozitivní, ani negativní zkušenosti. Byla to prima doba, a také jsme si trochu vydělali. Vše jsem nacpal do kytar a aparatury!”
(Michael Dommers).

”V každém případě mě tato doba obohatila. Po muzikantské stránce jsem se prakticky všemu naučil u WALLENSTEIN a později jsem využil kontakty, abych mohl u hudby zůstat i po rozpadu skupiny. Hráli jsme na festivalech a museli jsme si publikum získat, jako každá jiná kapela. Nejčastěji se potkávám s Michaelem Dommersem, který bydlí za rohem v Mühlheimu. Naposledy jsme se setkali na padesátinách Kurta Schmidta (Terryho Parka). Kromě Jürgena Dollase a Charlyho Terstappena jsme byli kompletní. Se svým synem za bicími jsme pro hosty zahráli ”Charline”. ”Charline hraji i se svou skupinou FKK.” (Kim Merz).

”Éra s WALLENSTEIN se mi každopádně vyplatila, nemusel jsem za učení platit. Být hudebníkem je nádherná věc, nedělal bych nic jiného. Publikum bylo euforické a bez přídavků nás nepustilo z pódia.” (Charly Terstappen).

”Žili jsme v prvotřídní době. Nekonečné párty a spousty koncertů. Chtěl jsem ale využít vlastní kreativitu ve věcech skládání hudby. To u WALLENSTEIN nebylo možné. Koncem 70-tých let jsem skupinu opustil a odstěhoval se do Jižní Afriky. Tam jsem narazil na Rudiho Fröhlinga a hrál s ním u RAG DOLLS a později u LEATHERETTE. Mezitím se WALLENSTEIN rozpadli. Kurt Schmidt za mnou přijel na návštěvu a po pár měsících jsme ve třech (Rudi, Kurt a já) cestovali zpátky do Monchengladbachu, abychom s Charlym Terstappenem založili novou skupinu. Neoficiální název byl VOLKSWAGEN a byla předchůdkyní kapely TWELVE DRUMMERS DRUMMNIG, která vznikla v roce 1983. Éra s WALLENSTEIN mi přinesla řadu krásných a pozitivních zkušeností. Co zůstalo jsou nádherné vzpomínky a především respekt k Jürgenovi Dollaseovi, který svou práci jako leader skupiny dělal přímo mistrovsky. Dodnes se přátelím s panem Horstem Pawlickem, tehdejším manažerem WALLENSTEIN, který byl také produkčním partnerem Jürgena. Bez Horsta by skupina neměla takový úspěch.” (Peter Brough).   

Právě Jürgen Dollase, jediný stálý člen skupiny, téma hudba zcela uzavřel. Na otázku, zda by si dokázal představit znovu dělat hudbu, odpověděl:
”Ne, ale člověk nikdy neví. Již se nekoncentruji na hru na klávesy, občas hraji na klasickou kytaru. Dnes bych vše dělal jinak. I když jsme měli úspěchy a vydělali i peníze, přesto mám dojem, že jsem chyboval všude, kde to jen bylo možné. Důležité je dnes vidět, za jakých podmínek jsme tenkrát pracovali. Rocková muzika byla v Německu ještě velice špatně organizována, žádný řádný management nebo půjčovny nástrojů a aparatury. A i nahrávání desek bylo někdy příliš uspěchané. Rekord byl asi týden přípravy na jedno album! Materiál jsem musel napsat do týdne, neboť nás tlačil termín ve studiu.
Skupina, která své peníze musí vydělávat na pódiu, nemůže dělat žádné velké přestávky na odpočinek a na přemýšlení, co na desku dát. Spousta věcí proto neproběhla optimálně a mohla být daleko lepší. Rád vzpomínám na období s WALLENSTEIN, tenkrát jsem hudbou skutečně žil. Ale byl jsem rád, že vše skončilo. Důvod je jednoduchý: po celých 13 let jsem musel překonávat těžkosti všeho druhu. Neustále jsem musel zaučovat nové hudebníky, byly problémy organizační i obchodní. Když se objevila Neue Deutsche Welle, gramofonové firmy se nás pokoušely zbavit. Tak jsem rezignoval a vzdal se veškerých pokusů s hudbou prorazit. Později mi bylo jasné – měli jsme několik let spát – a po probuzení pokračovat. Na prodeji našich starých desek jsme viděli, že zájem o hudbu WALLENSTEIN neopadl. V té době jsem však již měl vše uzavřeno.”
(Jürgen Dollase).  


Adorace autora:
Děkuji za aktivní pomoc všech členů WALLENSTEIN při tvorbě tohoto článku. Díky za texty, fotky, historky – jmenovitě Michealu Dommersovi, Kimu Merzovi, Gerdu Klöckerovi a Jürgenovi Dollaseovi. Díky Charlymu Terstappenovi za zajímavé telefonáty a obrazový materiál, a Nickovi Gebhardovi za interviews a na pásku namluvené vzpomínky. Další dík patří Kurtovi Schmidtovi a Peterovi Broughovi za pozvání na koncert jejich skupiny DEAD GUITARS. Díky Haraldu Grosskopfovi za mnohé maily a perfektní popisy koncertů. Velký dík zaslouží Bill Barone, který přijel do Německa především kvůli Claudii, avšak našemu setkání věnoval spoustu času. Jürgen Pluta poskytl unikátní fota a bláznivé historky, díky příteli. Velké díky zasluhuje Joachim Reiser, který mě zásobil mnoha CD a rozšířil můj hudební horizont. S ním bych se měl znovu setkat nejpozději při další návštěvě Billa v Německu.
A nakonec musím jmenovat osobu, bez níž by nešlo nic, a to Claudia Flosdorf, která by měla dostat svatý wallensteinský řád.   


  Ulrich Wissenbach
/překlad Ilona 2007/jazyková úprava Svoboda Vladimír 2007


About Us | Contact Us | ©2007 Mládek Zdenek