Music archiv - Žánry - Progress rock

Progress rock - intro


Tento mini průvodce po PROGRESSIVE MUSIC je rozdělen do sekcí:

> Co je PROGRESIVNÍ ROCK...

... a na čtyři časová pásma. Každé z nich znamená z hlediska vývoje tzv. "vlnu" progresívního rocku. Tyto čtyři etapy přibližně představují:

> 1. 60.léta - "Prehistorie"...
> 2. 70.léta - "První vlna"...
> 3. 80.léta - "Druhá vlna"...
> 4. 90.léta - "Třetí vlna"...


Co je PROGRESIVNÍ ROCK...

Progresívní rock je ambiciózní, eklektický a nezřídka grandiózní styl rockové hudby, který vznikal koncem šedesátých let 20.století hlavně v Anglii. Vrcholu oblíbenosti pak dosáhl v raných letech sedmdesátých. V různých formách přetrvává dodnes.
Progresivní rock byl převážně evropským stylem, který čerpal z klasické hudby a byl ovlivněn jazzem, narozdíl od amerického rocku, který vycházel hlavně z R&B a country.
Samozřejmě najdeme i v Novém světě vyjímky - např. vynikající kapely a muzikanty jako Kansas, Rush, Frank Zappa... V průběhu let se na hudební scéně objevily další různé odnože progress rocku, jako symphonic rock, art rock a progressive metal...

Hudebníci progress rocku usilovali o vymanění se z omezující formy vynucené rozhlasovými stanicemi. Byli svými fanoušky obdivováni pro komplexnost. Posluchači žádali představení vysoké hudební hodnoty, založené na muzikantské zdatnosti. Kritici se často tomuto žánru posmívali a označovali jej za požitkářský a okázalý. A to proto, že narozdíl od takových, jako je např. country či hip hop, je progresívní rock těžké definovat jednoduchým a rozhodným způsobem.
Lídr skupiny King Crimson Robert Fripp dokonce vyjádřil pro použití tohoto termínu pohrdání.

Nejvýznamější skupiny, představitelé tohoto žánru, byli v sedmdesátých letech mimo jiné Yes, Genesis, Van der Graaf Generator, ELP, Rush, King Crimson. Kupodivu ale jejich hudba nezněla příliš podobně.


Některé časté, i když ne univerzální prvky, obsažené v progress rocku:
Dlouhé kompozice,
mnohdy i přes 20 minut dlouhé, se spletitými melodiemi, které někdy vyžadují k pochopení opakovaný poslech. Charakterizovány jsou často jako eposy a žánrově se nejvíce přiklánějí ke klasické hudbě. Raným příkladem je 23 minutová "Echoes"
od Pink Floyd. Další skvělé příklady jsou "Thick as a Brick" (43 minut) od Jethro Tull, "Close to the Edge" (18 minut) od Yes a třeba od Genesis "Supper's Ready" (23 minut). Lze též uvést názorné příklady z mnohem pozdější doby a to 60 minutovou "Light of day, Day of Darkness" od Green Carnation a "Garden Dreams" od The Flower Kings.
Texty
- obsahují dost složité, někdy téměř nesrozumitelné příběhy. Na obalech desek se objevuje tematika z oblastí science-fiction, fantasy, historie, náboženství, válečné i milostné náměty, šílenství.
Texty písní mnoha progresívních kapel z počátku 70.let (zvláště německých), se vztahují k levicové politice a zabývají se sociálními problémy.

Koncepční alba
- téma nebo děj prostupuje albem od začátku do konce. Do jisté míry se dá přirovnat k filmu či divadelní hře. Jako příklad lze uvést slavná alba "The Lamb Lies Down on Broadway" od Genesis, "Tales of Topographic Oceans" od Yes, "2112" Rush, "Dark Side of the Moon" a "The Wall" od Pink Floyd. Z pozdější doby "Metropolis II: Scenes From a Memory" od Dream Theater a třeba "Snow" od Spock's Beard. Aqualung, možná nejznámější nahrávka od Jethro Tull, je často považována za koncepční album kvůli periodicky opakujícím se tématům, avšak skladatel hudby i textů Ian Anderson vždy tvrdil, že album je jen "hrstkou písní".
Neobvyklý styl zpěvu a použití vícenásobných vokálů (Magma, Robert Wyatt, Gentle Giant).

Dominantní použití elektronických nástrojů, obzvlášť klávesových jako jsou varhany, piano, mellotron, Moogův syntezátor. K tomu obvyklá rocková kombinace elektrické kytary, basy a bicích.
Užití neobvyklých taktů, stupnic či naladění.
Mnoho souborů používá složené takty a/nebo tempa. Někdy i souběžně. Ve skladbách se vyskytují sólové party prakticky pro všechny nástroje, zkomponované tak, aby daly vyniknout muzikantské dovednosti hráče.
Kompozice obsahují pasáže z klasické hudby.
Například Yes začínají koncert playbackem, z kterého zazní výňatek z díla I.Stravinského "Firebird suite". Emerson, Lake and Palmer zase hrají upravené části z děl Coplanda, Bartóka, Musorgského, Prokofjeva, Janáčka. Jethro Tull nahráli vynikající verzi "Bouree" od J.S.Bacha. V úvodní části živého vystoupení Marillion zní Rossiniho "La gazza"...


Estetické spojení hudby
a výtvarného umění. Některé kapely prosluly pro technické zaměření svých desek co se týče zvuku, ale důraz je kladen také na ztvárnění obalů. Toto vedlo ke vzniku desinatérských studií a přineslo slávu některým umělcům. Jedním z nejznámějších je Roger Dean, jehož malby a logo navržené pro Yes jsou základním identickým znakem kapely a mohou plnit stejnou úlohu jako obchodní známka. Neobvyklé obaly od Hipgnosis vytvořené k deskám Pink Floyd, se rovněž staly stejně tak proslulou značkou. V jejich tvorbě se často vyskytují experimentální fotografie, pro tu dobu naprosto novátorské (dva muži si potřásají rukama, jeden z nich je v plamenech - obal Wish You Were Here).

Díky malbě H.R.Gigera se obal alba Emerson, Lake and Palmer - Brain Salad Surgery stal jedním z nejslavnějších, které byly kdy stvořeny...


Kompozice progresívního rocku mají někdy tyto formy:
Dílo je rozčleněno do částí na způsob klasické suity. Jako příklad lze uvést "Close to the Edge" od Yes se svými čtyřmi částmi, šesti partovou "Hemispheres" od Rush a třeba "A Change of Season" od Dream Theater, která je složena ze sedmi dílů.
Jednotlivé části kompozice, poskládané z několika hudebních témat, by celkem dobře mohly posloužit jako samostatná píseň. Pohromadě však vypráví celý hudební příběh. Příkladem jsou "Supper's Ready" na albu Foxtrot od Genesis (část "Willow Farm" se hrála jako singl), "A Day in the Life" na Sgt.Pepper's Lonely Hearts Club Band od Beatles, Jethro Tull "Aqualung" ze stejnojmenného alba a třeba "The Gates of Delirium" od Yes z alba Relayer ( vybraná část "Soon" vydaná jako singl).

Progresivní rock dosáhl vrcholu oblíbenosti v polovině sedmdesátých let dvacátého století, kdy progresrockoví muzikanti pravidelně obsazovali přední místa ve čtenářských anketách populárních hudebních časopisů.
S příchodem punk rocku a pub rocku na konci let sedmdesátých se obliba a pozornost přesunula směrem k tomuto jednoduššímu a agresivnějšímu hudebnímu směru.

Začátkem osmdesátých let jsme mohli zaregistrovat nesmělé obrození tohoto žánru. Na scéně se objevili umělci jako Marillion, Saga, Kate Bush...Kate BushHudba těchto kapel, které v tomto období vznikly, byla označena jako neo-progresivní.
Asi tak ve stejnou dobu někteří představitelé progress rocku pozměnili hudební zaměření, zjednodušili svou tvorbu a použili v ní jasnější elektronické prvky. V roce 1983 skupina Genesis s písní "Mama", v níž dominuje strojová rytmika bicích, dosáhla mezinárodního úspěchu. V roce 1984 překvapili Yes songem "Owner of a Lonely Heart", který se stal rázem hitem číslo jedna. Obsahoval moderní (pro tu dobu) elektronické efekty, které byly natolik přijatelné, aby se píseň mohla hrát na diskotékách.
Progresivní rock se dočkal dalšího návratu v devadesátých letech. Jedná se o takzvanou "Third Wave" (Třetí vlna) v čele s kapelami jako jsou třeba švédští The Flower Kings, britští Porcupine Tree, Spock's Beard z USA...


Zdenek Mládek 2006
About Me | Contact Me | ©2007 Mládek Zdenek