Music archiv - Story kapel

Manfred Mann

1. Manfred Mann
Manfred Mann - keyb, voc
Mike Hugg - dr, piano, vibrafon, voc
Paul Jones - voc, harmonica
Mike Vickers - guitar, harmonica, sax, -flétna, klarinet
(Dave Richmond - bas)
Tom McGuinness - bas, guitar

Manfred Mann2. Manfred Man
Manfred Mann - keyb, voc
Tom McGuinness - guitar
Mike Hugg - dr, voc
Mike D'Abo - voc
(Jack Bruce - bas, harmonica, voc)
Klaus Voormann - bas

3. CHAPTER THREE
Manfred Mann - keyb, voc
Mike Hugg - voc, piano
Craig Collinge - dr
Steve York - bas, guitar
Bernie Living - sax, flétna

4. CHAPTER THREE
Manfred Mann - keyb, voc
Mike Hugg - voc, piano
Steve York - bas, guitar
Craig Collinge - dr
Bernie Living - sax, flétna
Brian Hugg - guitar
Dave Brooks - sax
Clive Stevens - sax
Sonny Corbett - tp
David Coxhill - sax
Harold Beckett - tp
Jerry Field - vibrafon
Gaspar Lavall - perc
Lisa Strike - voc
Linda Lewis – voc

5. EARTH BAND
Manfred Mann - keyb, voc
Mick Rodgers - voc, guitar
Colin Pattenden - bas
Chris Slade – dr

6. EARTH BAND
Manfred Mann - keyb, voc
Colin Pattenden - bas
Chris Slade - dr
Dave Flett - guitar
Chris Thompson - voc, guitar

7. EARTH BAND
Manfred Mann - keyb, voc
Mick Rodgers - guitar
Pat King - bas
(Geoff Britton - dr)
John Lingwood - dr
Steve Waller - guitar, voc

8. EARTH BAND
Manfred Mann - keyb, voc
Mick Rodgers - guitar
Clive Bunker - dr
Steve Kinch - bas
Noel McCalla – voc

9. PLAINS MUSIC
Manfred Mann - keyb
Noel McCalla - voc
Barbara Thompson - sax
Peter Sklair - bas
Ian Hermannn - dr, perc
Smiler Makana - african hunting bows
Kelly Petlane - pennywhistle
Doren Thobeki, Walter Sanza,
Chief Dawethi - additional voc

10. Manfred Mann
Manfred Mann - keyb
Chris Thompson - voc
Mick Rodgers - guitar
Steve Kinch - bas
Noel McCalla - voc
David Farmer – dr

Alba + důležité kompilace:

Manfred Mann
The Five Faces Of Manfred Mann - EMI/HMV 1964
Mann Made - EMI/HMV 1965
Soul Of mannn - EMI/HMV 1967
As Is - FONTANA 1967
Up The Junction (Soundtrack) - FONTANA 1968
The Big Hits Of Manfred Mann (1964-66) CRYSTAL
The Best Of Manfred Mann (1963-66) CRYSTAL
Remember The Golden Years:
Manfred Mann - 2LP (1964-66) EMI
Attention! Manfred Mann (1966-69) FONTANA
Attention! Manfred Mann Vol.2 (1966-68) Fontana

CHAPTER THREE
Manfred Mann Chapter Three - BRONZE 1969
Manfred Mann Chapter Three Vol.2 - BRONZE 1970

Manfred' s Mann EARTH BAND
Manfred Mann's Earthband - BRONZE 1972
Glorified Magnified - BRONZE 1972
Messin' - BRONZE 1973
Solar Fire - BRONZE 1973
The Good Earth - BRONZE 1974
Nightingales And Bombers - BRONZE 1975
The Roaring Silence - BRONZE 1976
Watch - BRONZE 1977
Angel Station - BRONZE 1978
Chance - BRONZE 1980
Somewhere In Africa - BRONZE 1982
Budapest (Live) - BRONZE 1983
Criminal Tango - VIRGIN 1986
Masque - VIRGIN 1987
Wired (Live 1977) - NMC 2002
Kompilace:
Manfred Mann's Earth Band 1971-73 - PHILIPS 1978
Twenty Years Of ... 1971-91 - I.R.S. 1990

Manfred Mann's PLAINS MUSIC
Plains Music - PETBROOK 1991

Manfred MannN
Soft Vengeance - EMI 1996
Mann Alive - EMI 1998

McGUINNESS FLINT
McGuinness Flint - CAPITOL 1971
Happy Birthday Ruthie Baby - CAPITOL 1971
C'est La Vie - BRONZE 1974

MIKE HUGG
Somewhere - POLYDOR 1972

PAUL JONES
My Way - EMI/HMV 1966
Love Me - Love My Friends - EMI 1967
Privilege (Soundtrack) - U.A. 1967
Crucifix In A Horseshoe - VERTIGO 1971

MIKE D'ABO
Mike D'Abo - U.A. 1971
Down At Rachel's Place - A&M 1972
CHRIS THOMPSON NIGHT
Night - PLANET 1979

BLUES BAND
Official Bootleg Album - ISLAND 1980
The Blues Band (EP) - ISLAND 1980
Ready - ISLAND 1980
Itchy Feet - ARISTA 1981
Live - ARISTA 1982
Brand Loyality - ARISTA 1982
Bay Bay Blues - ARISTA 1983
These Kind Of Blues - ARISTA 1984

Kdyby se uspořádala volba nejčestnějšího rockového hudebníka, v nejužším kruhu vítězů by se jistě nacházel Manfred Mann. Ale také při konkrétnějších kritériích volby by mohl sestřelit mnohého ptáčka: sotva kdo druhý se zdá být čestnější a sebekritičtější, sotva kdo druhý disponuje současně takovými udivujícími i zručnými instrumentálními schopnostmi - zapojení syntezátoru do zemité rockové hudby (v opaku ke kosmickému rocku), je obzvláště jeho zásluha.
A ještě něco: Manfred Mann se udržuje v byznysu déle než například BEATLES. Konec jeho kariéry ale není v dohledu.
Zpočátku jsme se vždy ptali, jak to, že nějaký Němec, jménem Manfred Mann, se mohl dostat do anglické hitparády. Později jsme si mysleli, jestli přece jen není Angličan, možná německého původu? Ale nakonec nebyl nic z toho, nýbrž Jihoafričan, narozený 21.10.1940 v Johannesburgu jako Michael Lubowitz. A naproti tomu umělecké jméno Manfred Mann neznělo sice geniálně, ale již značně lépe.
Dnes již šedesátiletému dělá už trochu námahy, aby se správně rozpomenul na začátky. Neboť Mann začal dříve než BEATLES nebo ROLLING STONES, právě tak brzy jako BEACH BOYS, tedy v roce 1961. Tehdy se v Jižní Africe podařilo jistému Howardu Carpendalovi, aby se trochu proslavil, což se mu pak ještě lépe podařilo v NSR. V této zemi tingl-tangloval jistý Mickie Most s vlastním rock-combem, předtím než se vrátil do Anglie a tam s gramofonovou firmou RAK a nespočetnými produkcemi dosáhl světové slávy.
Mann byl původem jazzman, což znamenalo za prvé malé gáže, za druhé elitní obec fanoušků a za třetí přiměřenou popularitu. Mann tedy odcestoval do Londýna, který tehdy měl vskutku všemi barvami hýřící hudební scénu, poměrně ještě nedotčenou komerčností. A právě pro jazzové hráče se zde naskýtaly vhodné možnosti vystupování - Ken Coyler, Chris Barber, Kenny Ball a Acker Bilk cítili se se svým kozím jazzem (promiňte: dixilandem traditional),, každopádně nanejvýš dobře. Mann přijal nabídku hrát každý večer v jednom prázdninovém táboře v Butline a založil proto s Mikem Hugghem (narozen 1942, Andover U.K. - bicí, vibrafon), Mikem Vickersem (narozen 1941, Southampton U.K. - saxofon, flétna, kytara) a Davem Richmondem (baskytara) skupinu MANN-HUGG BLUES BROTHERS, kteří vzdor svému názvu hráli jazz. Zjevně se tato věc zdařila tak úspěšně, že kvartet zůstal pohromadě a působil nadále na eminentních existujících klubových scénách.
Tehdy se zdálo být hudebně všechno možné, dokonce i vedle sebe. Roku 1962 v Ealing Clubu mohl člověk zažít P.P.BOND (P.P. jako "permanently pissed"), později s uměleckými jmény PAUL JONES a BRIAN JONES, zpívající spatra evergreeny. Oba vystupovali současně se skupinou s názvem THE ROOSTERS, až pak Brian Jones přešel k ROLLING STONES a nahradil ho Eric Clapton. Na basu hrál u ROOSTERS Tom McGuinness (narozen 1941, Londýn), později basista u Manfreda Manna.
A zatímco z Liverpoolu hrozily první známky útoku mersey soundu a v Newcastlu si nějaký Eric Burdon vysloužil první zásluhy, v Londýně se vedl boj o prvenství mezi skupinami rhythm and blues. Otázka zněla: buď STONES s Jonesem a Jaggerem, nebo YARDBIRDS s Keithem Relfem a Ericem Claptonem. YARDBIRDS měli v Julii Driscoll vysoce schopnou sekretářku fan-clubu,, ale STONES v Andrewu Oldhamovi nejšikovnějšího manažera a v Jaggerovi provokujícího zpěváka. STONES, jak známo zvítězili. Co ale vedle toho zůstalo důležité: tento boj, jakož i existence dalších dobrých rhythm and bluesových kapel, například GRAHAM BOND ORGANIZATION, LONG JOHN BALDRY'S BAND, jakož i všechny odnože projektů ALEXISE KORNERA včetně skupin JOHNA MAYALLA (ten hrál čisté blues) obracely oči a uši k druhu hudby, který nezněl tak strojeně a akademicky jako jazz, nýbrž daleko více zval k spolupracování: rhythm and blues vyrobený v Anglii. Naneštěstí se dostala nejdynamičtější a nejschopnější rock and bluesová skupina, YARDBIRDS, do vod popu a po změnách v obsazení a po dlouhých hádkách, na kterých se podílel také již zmíněný Mickie Most, se dočasně rozešli. Aby se pak v roce 1968 znovu objevili pod jménem NEW YARDBIRDS, posléze LED ZEPPELIN.
Celá vlna rock and blues se v roce 1966 dalekosáhle rozběhla, každopádně na povrchu. STONES byli dávno pop, Eric Burdon snil o hnutí "Flower-Power" a příležitostné zpětné hmaty v rock and blues, nejlepší od SPENCER DAVIS GROUP, byly jen ještě malou částí uvnitř široce rozvětvené, nezvykle se rozvíjející scény. Ach ano, i náš Manfred Mann se tam také zamíchal. Tento chytrý lišák dělal to nejchytřejší, co v takovém zmatku bylo možné: v roce 1963 MANN-HUGG BLUES BROTHERS na nátlak své první gramofonové firmy EMI/HMV, změnili své jméno na prosté Manfred Mann a místo Dave Richmonda angažovali basistu Toma McGuinnesse, bývalého člena ROOSTERS. Zpěvákem se stal Paul Pond , alias Paul Jones (narozen 1942, Portsmouth U.K.), klukovsky vypadající mladík s občasným krasaveckým nádechem. A Manfred Mann ze dvou třetin přeorientoval svůj repertoár na rock and blues.
Speciálně na dlouhohrajících deskách předváděl on a skupina extrémně čistou variantu původní černošské hudební formy - ne tak vypocenou jako Jagger, Burdon a spol. Nejprve to sice znělo daleko méně "pravě", ale na druhé straně také jejich kolegové pouze předstírali pravost: většina prvních rockerů zpívala o ghettu a podobně, pocházeli však z dobře situovaných rodin střední třídy. Potud tedy Manfred Mann vystupoval čestněji: nehrál si na zdánlivého "underdoga". Což by také mělo málo smyslu, neboť i tehdy jako dnes, je velmi podstatné to, jak vypadá skupina nebo alespoň její zpěvák, jde-li o úspěch nebo neúspěch. A dřívější členové M.M. působili mezi všemi těmi drsnými rockery docela řádně, nebo ještě lépe: jako jazzově přiměření intelektuálové s kostěnými brýlemi a akademickou bradkou - každopádně ještě neškodněji než milí hoši od BEATLES.
Rychlý úspěch skupiny M.M. byl o to překvapivější, když zahájili dvojcestnou kariéru, která podle běžných pravidel showbyznysu musela ztroskotat: na LP přinesla skupina poměrně náročné rock and bluesové nebo jazzové písně, často s dosti obtížnými sóly. Ale na singlech si vedli jako mládežnická horda, která podle volby skandovala "Sha la la ", "Do Wah Diddy Diddy" nebo "pět, čtyři, tři, dvě, jedna". Představte si například, že by ABBA vedle svých singlových hitů měla dlouhohrající desky s jazzrockem. Nemyslitelné!
Ne tak u našeho lišáka Manfreda, který prohlédl často lépe než většina jiných. Jeho dvojkolejový koncept se ukázal jako naprosto správný v době, ve které každý, kdo měl více než pět (!) LP, platil již za hotového experta. Hudební obchod byl tehdy totožný s prodejem singlů a všechny kapely firma nechala nahrát dva, tři singly, tyto pak vylisovala včetně B-stran ještě jednou na velkou desku, kterou zaplnila několika dalšími písněmi a pak tuto dlouhohrající desku pojmenovala krátce LP (Long Playing Record). A ne všichni čtenáři si vzpomenou na to, že ještě koncem 60.let stálo v obchodě dvojalbum 42 DM. Tedy celkem luxusní záležitost.
Mann měl tohle všechno plně v moci. Dva rozběhy v roce 1963 padly sice nejprve pod stůl: "Why Should We Not?" a "Cook-A-Hoop". Avšak potom se v létech 1964 až 1969 podařilo celkem 15 hitů, mezi nimi pošetilé písně jako "5, 4, 3, 2, 1" a "Hubble Bubble Toil And Trouble", které se však jako znělkové melodie britského televizního seriálu READY STEADY GO, staly známé a později hity. A pak v létě 1964 píseň "Do Wah Diddy Diddy", původně od neúspěšné skupiny THE EXCITERS, byl po obou stranách Atlantiku hit číslo 1 a sesazuje z vrcholu "A Hard Day's Night", publikem zbožňovaných BEATLES. Byl to jistě lehkovážný pop, ale zdařilý a neobyčejně přijatelný, jako též písně, které následovaly a proslavily se: "Sha la la" (od skupiny SHIRELLES),, "Oh No Not My Baby" (od Maxine Brown),, "If You Gotta Go Go Now", "Pretty Flamingo", "Mighty Quinn".
V průběhu času se staly tyto hity při střídmé instrumentaci vždy vypilovanější, viz a slyš "Semi-Datched Suburban Mr.Jones", "Ha Ha Said The Clown" nebo "My Name Is Jack". Mezitím si mannn mohl dokonce dovolit neúspěchy ("So Long Dad") a platil přesto za nedotknutelnou veličinu, jako byli BEATLES a STONES, jako hlavní odborník anglické scény. Sám Bob Dylan se vyjádřil pochvalně o adaptacích svých písní skupinou M.M. Ve skutečnosti si Manfred Mannn zjevně potrpěl na Dylanovy písně: "With God On Our Side", "Mighty Quinn", "Just Like A Womann", "If You Gotta Go Go Now", "It's All Over Now Baby Blue", "Please Mrs.Henry" - nikdo neuměl lépe poměrně náročné komponisty jako byl Dylan, ale také Bruce Springsteen, Randy Newmann nebo Joan Armatrading, interpretovat blížeji k popu než mannn. Tento talent Manfred během všech těchto let skvělým způsobem dokázal.
Vedle toho M.M. až dodnes měli skoro neuvěřitelnou schopnost vyrovnat se bez potíží s personálními změnami a vázat k sobě stále poměrně neznámé a přece vynikající příslušné hudebníky. Kromě toho ponechával Mann svým hudebníkům vždy dostatek prostoru k realizaci speciálních talentů nebo také zlozvyků. To vysvětluje pokud možno skutečnost, že dodnes nebylo slyšet o personálních potížích uvnitř skupiny.
Již uprostřed 60.let mohl kytarista Mike Vickers často předvést svoje univerzální instrumentální schopnosti, přičemž šéf Manfred hrál skromně jen doprovod varhan. Totéž platilo i pro Mike Hugga, který k tomu celých 10 let spolupracoval s Mannem, dříve než se roku 1971 přesunul do televizní branže. Zpěvák Paul Jones platil jako optický vývěsní štít dřívějších M.M. a byl oblíben téměř u všech dívek. Jonesův spíše jasný hlas se skvěle hodil pro písně popu, méně již pro rhythm and blues, avšak vždy ještě mohl Paul hrát foukací harmoniku. K tomu se objevovalo pravidelné propukání narcismu (zamilování se do sebe samého), které vedlo k takovým písním jako "The One In The Middle" (Jednička uprostřed). Zpěvák Jones v tomto hitu představil celou kapelu a refrén vyvrcholil v konstatování, že ten muž uprostřed (tedy on sám), má přeci jen hezký obličej. Podle toho se Jones cítil povolán k něčemu vyššímu, opustil uprostřed roku 1966 skupinu Manfred Mann a nejprve nahrál dva pěkné hity: "High Time" a "I've Been A Bad Bad Boy" - tento z filmu Petera Watkinse, ve kterém Jones vystoupil vedle tehdejší atrakce Jean Shrimpton a hrál tam náboženskými pověrami obestřenou pop-hvězdu, kterou manažeři a prostředí přivedli na mizinu. Film se jmenoval PRIVILEGE. Svého času Patti Smith znovu oživila další kus z tohoto filmu: píseň "Set Me Free".
Tragické na této věci ale bylo, že Paul Jones nechtěně hrál sám sebe. Tisk dříve vyšťáral, že Jones byl univerzitním studentem na Oxfordské Univerzitě (bez závěrečných zkoušek) a proto uměl používat dlouhé věty a mohl platit vedle Johna Lennona za intelektuála populární scény. Nadále se pak od Jonese žádaly neustále komentáře k problémům, i takovým, které jimi nebyly a zpěváka totálně zatěžovaly. A potom, když Jones měl mnohokrát odpovědět, jak by se mělo rozumět sex-eskapádám Marianne Faithfull, začalo to být všem prostě nudné a od té chvíle nechtěl nikdo o Paulovi Jonesovi ani slyšet. To je showbyznys. Poslední jeho úspěch pod křídly M.M. byl hit "Fox On The Run" (5.místo britského žebříčku), poté nechává muziky a následujících 10 let se věnuje divadlu (hraje i v Hamletovi!). V roce 1979 se cesty dvou Mannových odchovanců opět spojují: Paul Jones a McGuinness zakládají BLUES BAND, výbornou koncertní skupinu, (dále David Kelly - kytara, zpěv, Gary Fletcher - basa, Hughie Flint - bicí). Po 4 letech a šesti stech vystoupeních v Británii, Kanadě a Evropě se roku 1984 rozpadají. P.Jones pokračuje v muzikálech (Cats, Guys And Dolls, The Beggars Opera).
Mezitím měl mannn své vlastní problémy, které však mohl překonat daleko volněji. Když Mike Vickers začátkem roku 1966 opustil skupinu M.M. bylo Tomu McGuinnessovi nařízeno hrát kytaru a jako basista byl přijat Jack Bruce (narozen 1943, Glasgow), nebo lépe řečeno: byl přetažen od Johna Mayalla. Mayall byl nanejvýš rozhořčen nad praktikami mannna a v písni "Double Crossing Time" si na to strašně stěžoval. Avšak již o půl roku později se všechno rozplynulo do vzduchu: Jack Bruce, oproti běžnému mínění také po době u M.M. neznámý basista, který se tak jako tak objevil jen na "Pretty Flamingo", založil s dalším neznámým, jménem Ginger Baker a s hvězdou Ericem Claptonemm trio CREAM - čímž se pak všichni tři stali rockovými veličinami.
Baskytaru u M.M. převzal Klaus Voormann (narozen 1942, Západní Berlín), Němec, který zhotovil obal k LP BEATLES Revolver a později o sobě dal slyšet ve skupině John Lennon's PLASTIC ONO BAND. Zároveň Mann včlenil poprvé v rockové scéně do kapely dechové nástroje: Lynn Dobson a Henry Lowther, dva uznávaní jazzmani, kteří se však po krátké době ukázali jako příliš drazí. Více štěstí měl mannn s následníkem Paula Jonese, který nejenže zpíval lépe, ale i muzikálně byl lepší: Mike D'Abo (narozen 1944, Londýn). Jako zpěvák kapely A BAND OF ANGELS byl znám povrchně, jako komponista evergreenu "Handbags And Gladrags", jakož i prvního hitu "Build Me Up Buttercap", postaral se o dostatečné nahrávky a měl navíc jako producent Roda Stewarta a Chrise Farlowa určitý věhlas. Později vystoupil v původním provedení rockové opery JESUS CHRIST SUPERSTAR a pracoval v sedmdesátých letech společně s bývalým zpěvákem skupiny DAVE CLARK FIVE - Mikem Smithem na (chytrém) společném návratu.
Se členy D'Abem, Voormannem, McGuinnessem a Huggem zažili M.M. od roku 1967 do 1969 plynulou a neobyčejně úspěšnou dobu. Jejich hity jsou až dodnes vysoce oblíbené. Zcela vedle toho však se Manfred stával z pop písní stále unavenější a hledal únik v soundtracku (filmové hudbě), z nichž UP THE JUNCTION představoval asi jeho nejpodařenější práci. Ne že by se Mann později odtahoval od písničky, naopak: "například "Do Wah Diddy Diddy" byl chladnokrevně promyšlený útok na hitparády. Chtěli jsme produkovat hitový singl, nic jiného."
Až do roku 1969 to také nebylo opravdu nic jiného, avšak potom Tom McGuinness opustil skupinu M.M., aby s bývalým Mayallovým bubeníkem Hughie Flintem založil folk-rockovou kapelu MC'GUINNESS FLINT. Dalšími členy byli: Benny Gallagher - kytara, Graham Lyle - kytara, zpěv a Dennis Coulson - varhany, zpěv. První jejich singl "When I'am Dead And Gone" se dostal na 2.místo britské hitparády. Naživo však vystupují zřídka. (V roce 1975 se po dvou neúspěšných LP rozpadají a McGuinness pokračuje s klávesistou Lou Stonebridgem bez úspěchu jako STONEBRIDGE McGUINNES). Ale vraťme se k našemu hrdinovi: Manfred Mann hned, v červnu 1969, rozpustil celou skupinu. Jen Mika Hugga, svého starého spolupracovníka, toho ještě potřeboval. Založili spolu jazzovou kapelu Emanon (pozpátku "No Name"), ale i ta se brzy rozpadá.
Příští kapela se jmenovala CHAPTER THREE (KAPITOLA TŘETÍ) proto, poněvadž po jazzu a popu byla nyní skutečně načata třetí kapitola Manfreda Manna. Trvání: 1969 až 1971.
mannn uskutečnil obrat, jaký je možno si přát v showbyznysu častěji: umělec má pro svoje živobytí všechno pod střechou a věnuje se nyní svým vlastním, pokud možno nekomerčním zálibám.
CHAPTER THREE byli nekomerční v nejvyšší míře. Ve srovnání s BLOOD, SWEAT AND TEARS byli přístupnější a zněli méně komplikovaně, ačkoliv obě kapely hrály jazzrock. Důvod toho byl především v tom, že mannn pojal do svého plánu vlivy free-jazzu,, vyvinutého uprostřed šedesátých let a tím se postaral o hodně nesourodých zvuků. A chceme-li si dnes namluvit, že obě alba CHAPTER THREE (natočená na progresivní značce Vertigo),, by měl mít každý sběratel, pak je na místě opatrnost: kdo chce poslouchat hudbu CHAPTER THREE, měl by již umět naslouchat muzice takového Ornette Colemanna.
Občas zněli CHAPTER THREE brilantně, například v "Traveling Lade", "Lady Ace" nebo "One Way Glass" - v kratších kusech. Avšak někdy se dostali v pětičlenném combu do nekonečných frází, které občas obehrávali publiku. Přesto alba CHAPTER THREE mohou být pro znalce jazzu zlatonosným dolem, na kterých vedle mannna a Hugga (hlavních komponistů) spoluúčinkovali známí lidé jako Bernie Living, Steve York, Craig Collinge, Nick Evans, Dave Quincy a David Coxhill. Což ale nemění nic na tom, že Miles Davisovo LP Bitches Brew (Čubčí letkvar),, bylo ve stejné době pro jazzrock mnohem důležitější.
Źe CHAPTER THREE byla přesně po dvou letech zase uzavřena, nikoho také neudivilo. Náš mannn asi podcenil, jak velmi byli M.M. uváděni do spojení s "Do Wah Diddy Diddy" a ne zrovna s jazzrockem. Břemeno hitparádové hvězdy ...
Dvě zdánlivě jednoduché věty z tisku výstižně popsaly formu a obsah skupiny Manfred MannN'S EARTH BAND od té doby do roku 1972: " ... EARTHBAND, která sjednotila skoro všechny přednosti dosavadní jazzové a rockové činnosti Manfreda Manna" (Schmidt - Joos/Graves), a snad ještě podařeněji: "On ovládá vysoké umění, aby to, co je těžké - se jevilo jako jednoduché" (Hamburger Abendeblatt). Jak pravdivé! Sotva jinde byl pop a rock, rychlé a pomalé, tvrdé a lyrické, jazz a elektronika, takovým způsobem hladce sloučeno jako u Manfred Mann's EARTHBAND. Snad o každé velké kapele sedmdesátých let je možno mít různá mínění - u EARTHBAND je to velmi těžké. Ať už jsou Solar Fire a Nightingales And Bombers nejpodařenější alba skupiny, tak nikdo přece nebude vážně tvrdit, že i jen jedno z celkem čtrnácti alb M.M.E.B. je opravdu nepodařené. A vždy znovu se konstatuje, že M.M.E.B. nemá zapřísáhlou obec fanoušků jako YES nebo GENESIS, avšak také nikde zapřísáhlé nepřátele (na rozdíl od YES nebo GENESIS). Sotva popsatelným způsobem spojují EARTHBAND zjevné kvality, které téměř na každého působí , aniž by si proto skupina dělala zvláštní oprávnění na masový vkus.
Určitě se pro to dají seřadit důvody: jistá ruka Manfreda Manna při zpracování cizích písní, například "Spirit In The Night" a "Blinded By The Light" od Bruce Springsteena, hit roku 1973 "Joybringer", který byl inspirován klasickým skladatelem Gustavem Holstem, nebo "Davy's On The Road Again" od autorů John Simon/Robbie Robertson. Kromě toho zde určitě hraje podstatnou roli mannnův starý talent vyhledat si pro sebe neznámé, ale správné muzikanty. Původ prvního obsazeno EARTHBAND působí dobrodružně: basista Colin Pattenden drnkal dříve u Engelberta Humperdincka, Leapy Leeho a Solomona Kinga, zpěvák a kytarista Mick Rogers sbíral zkušenosti u Gene Pitneyho a Adama Faitha, bubeník Chris Slade byl znám z kapely Toma Jonese.
Pozdější hudebníky EARTHBAND, jako byli Dave Flett (kytara), Pat King (baskytara) a Chris Thompson (zpěv, kytara) sotva kdo znal před dobou u Manfreda mannna, avšak zvláště v případě Thompsona lze vidět, jak nádherně se mohl u Manna rozvinout. Mezitím vede Thompson svoji vlastní skupinu NIGHT do prvních fází úspěchu. Docela noví členové EARTHBAND Steve Waller (zpěv, kytara) a John Lingwood (bicí) jsou svým způsobem výjimečně troch známější: Waller z rozhlasové jazzové kapely GONZALES a Lingwood z kapely Leo Sayera.
Ještě jeden důvod pro kvalitu EARTHBAND, který se snadno přehlédne: Manfred Mannn používá dva syntezátory jako plně integrované nástroje, bez efektní kaše a se suverenitou, jak to kromě čistého elektronického rocku dosud ovládl jen ještě Pete Townshend na LP Who's Next. Určitě se mannn a Townshend zasloužili na obrazu syntezátoru více než například Rick Wakemann. Desky nahrané v osmdesátých létech sice poněkud trpí Mannovou touhou být stále současný, ale není to vina samotného autora, ale spíše doby samé, která preferovala poněkud plytkou melodiku a náš lišák opět vycházel posluchačům vstříc. Bylo by ale nespravedlivé nezmínit například desku Somewhere In Africa z roku 1983, koncepční album věnované mannnově rodné zemi, kde autor mistrně kloubí dnes tak módní ethno se svým klasický rukopisem. Tehdy byl opět prorokem. A ještě jeden navýsost zajímavý projekt z let devadesátých. Po vydání LP Masque, kterou sám Manfred Mann označil jako hudbu "přímo komerčně popovou" se EARTHBAND načas rozpadl. Skladatel si uvědomil, že jeho hudba potřebuje nějakou změnu - alespoň dočasně. Během práce na svých popových projektech se Manfred mimo jiné, zabýval hraním rozličných skladeb amerických Indiánů. Jiskra zájmu o tuto hudbu byla zažehnuta po tom, co si zakoupil knihu "Hudba amerických domorodců". Toto téma ho tak očarovalo, že zanechal práce na ostatních projektech a s chutí se pustil do komponování hudby, vycházející z těchto kořenů. Tak vzniklo album Plains Music. Důležité je poznamenat, že toto dílo nebyl projekt EARTHBANDU. Manfred zde pracoval s naprosto odlišnou sestavou hudebníků. Většina alba byla totiž natočena v době návštěvy Manfredovi rodiny v Jižní Africe, kde angažoval místní muzikanty. Plains Music se tak stalo skutečným pokusem o nahrání etnického alba, nikoliv však založeného na hudbě z Manfredova domovského světadílu Afriky, ale spíš čerpající z tvorby severoamerických Indiánů. Je vidět, že pro umělce Mannova kalibru neexistují žádné, ani kontinentální bariéry. Hudba opravdu nezná hranic!
V roce 1996 vydaná deska Soft Vengeance, je opět pod hlavičkou staronové kapely Manfred Mann. Lze jen obdivovat mannnovu prozíravost, že slavný EARTHBAND nechává pietně spát. Rozpačitý materiál tohoto dílka by pro "Zemskou Skupinu" nebyl důstojný. Ale věřme, že filuta Manfred má ve svém rukávu ještě schované nejedno eso, které, jak je jeho zvykem, v pravý čas vytáhne a rozvíří zahnívající vody soudobé hudební produkce. Talentu a zkušeností, které postupně sbíral celá šedesátá a sedmdesátá má na rozdávání.
A ještě jedna věc zde existuje, která vykazuje neobyčejnou podobnost k šedesátým létům: tehdy jako dnes je kapela Manfreda Manna skupinou bez tváře, bez přikrášlování v popředí, bez nadsmyslových nebo údajně pokrokových výbojů, bez skandálů a bez zvlášť přepjaté jevištní show. Chce se věřit nebo také ne: zde je kapela, u které stojí v popředí skutečná hudba a nic víc než hudba.

Vladimír Svoboda 2002

About Us | Contact Us | ©2007 Mládek Zdenek